Eduard Kejnovský: Věda, Víra, Gen, Epigenetika, Inteligence, Bůh #88

V jubilejním 88. díle za mnou přijel až z Moravy Eduard Kejnovský. Tak ho tady vítám. >> Dobrý den, děkuji za pozvání. >> Eduard Kejnovský je společně s Ivanou Karáskovou, autor týdlenctý fantastický knížky, kterou, jak jsem vám říkal, tak jsem koupil už pětkrát tenhle rok pro obrovský množství lidí. Hm. >> A abychom začali hned jako tématem, na který se mě ptalo řada lidí, který jako Četli, tak eh muži degenerují a můžou za to naše chromozomy. >> Hm. >> Můžeme začít teda tímhlctím tématem, co vlastně to ten jako chromozom je a proč ten mužskej degeneruje? No, je

to tak, že vlastně člověk má vždycky jednu sadu chromozomu od maminky a druhou od tatínka a tomu se říká a těch chromozomů celkem má 23 párů a 22 párů jsou takzvané autozomy, což jsou chromozomy, které má stejné muž i žena. A potom je tam jeden pár těch chromozomů, které se nazývají jako pohlavní chromozomy, neboli sexch chromozomy anglicky. A to jsou ty známé chromozomy X a Y. A právě jeden z nich, ten chromozom Y, který mají pouze muži, protože muži mají Y a X a ženy mají 2 X, tak ten chromozom Y, ten degeneruje. A proč

to tak je? Je to tak, že vlastně všecky ty autozomy vždycky v tom páru jsou jako stejné a probíhá mezi nima takzvaná genetická rekombinace, Genetická výměna, což je takové jaké, mohli bychom říct míchání toho genetického koktejlu při zrání pohlavních buněk, při zrání spermii, při zrání vajíčka u ženy, spermii u muže, tak tam vždycky dochází k té genetické rekombinaci. To je velice důležitý proces, který v podstatě je příčinou toho, proč vzniklo pohlavní rozmnožování, protože pohlavní rozmnožování se udrželo v evoluci právě díky této rekombinaci. A jenomže Chromozom X a Y jsou odlišné. Ten Y je maličký, zdegenerovaný

a nemá vlastně toho partnera nebo přesně řečeno spíš ten X nemá partnera, protože X je větší a ten chrom a právě proto mezi nima nedochází k té rekombinaci genetické, protože jsou odlišné. jsou odlišné, takže rekomendovat mohou oblasti, které jsou vždycky homologní, stejné, podobné, jo, ale tylecto odlišné a proto tam nedochází k té genetické rekombinaci a eh to právě příčinou té degenerace. Vždycky ta část genomu, která nerekombinuje, tak tam dochází k degeneraci, protože právě ta rekombinace je jakési genetické omlazování, takové očišťování, ozdravování toho špatného, protože normálně se hromadí mutace, které jsou většinou špatné, škodlivé a ta

rekombinace očišťuje, omlazuje ten chromozom, ale tady právě ten Y nemá to omlazování, jo, takže proto degeneruje. A co je zajímavé, že zatímco ten chromozom X, kterej je poměrně velký, Jeden z největších, tak ten má asi 1000 až 2000 genů, tak ten chromozom Y, ten má pouze 78 genů. To znamená, on postrácel všecky ty zbývající geny v důsledku, říká se tomu genová eroze, také někdy postráceli v průběhu evoluce. A jsou tam takové v uvozovkách důležité geny, jako třeba pro ochlupení ušního boltce u mužů, ale je tam zásadní gen, sry gen, který je gen právě, který máme

my muži jako unikátní, který štokóduje to, Že bude, že se u nás, u mužů vyvinou varlata a potom následně budou produkovány spermie a bude produkován testosteron. A to následně vede k tomu, že my muži jsme agresivní, sobečtější, méně empatičtí, jo, více riskujeme, jsme sexuálně promiskuitnější, méně zodpovědně řídíme auto, pijeme víc alkohol, kouříme a tak dále. A to má právě na starosti ten gen sryy, který vlastně tedy máme pouze my muži. >> Mhm. To je ta praktická e, když bysme tu Jako vlastně ten chromozom a to, že jako jak jste to nazval v tý knížce jako

strašně vtipně degeneruje. Já jsem to hned vyprávěl pár jako kamarád, kam říkám, my za to jako nemůžem. To >> to je ten ten to jakoby co to vlastně teda prakticky znamená? Jsou to právě tydlencty věci, e, který souvisej s tím s tím genem SRI, nebo ještě ta degenerace má nějak jako jinej praktickej vlastně jako eh projev? Tak třeba to, že vlastně nemáme ty geny na Chromozomu X zálohované. Žena má 2xy, čili ona každý ten gen, který se nachází na chromozomu X, má zálohovaný, má ho dvakrát a my právě ho máme ten gen na tom Xu

pouze jeden a na tom Yu vlastně chybí, protože tam byl postrácený, jo? Takže například taková hemofilie, což je choroba srážlivosti krve, to utrpí jenom chlapci, protože žena většinou má kromě té je přenášečka, má tu špatnou kopii a kromě toho má tu dobrou, která to jako přebije, jo, tu špatnou. A muž ne, když Má jednu tu špatnou, tak bohužel prostě trpí hemofilií. Čili ženy jsou přenášečky a muži jsou potom ti, kteří onemocní tu hemofilií. A takových nemocí může být třeba více. >> To je praktický dopad. Můžete se dotknout spících genů? >> Spící gen? Ano. My máme

člověk ve svém genomu má asi nějakých přes 20 000 genů, jo. A drtivá většina z těchto genů a ty máme všechny stejné v každé naší buňce, jo, kromě teda buněk červených krvíek, Které nemají jádro, tam není genetická informace. Jinak v každé buňce a ta genetická informace v každé buňce úplně stejná. A rozdíl, proč je jedna jaterní buňka, jedna je buňka srdečního svalu a tak dále, nebo jiná je mozková neuron, je v tom, že v každé té buňce je jinak jsou jinak ty geny aktivní a to jenom malá část genu vždycky z toho celého genomu je

v každé té buňce aktivní a nejaktivnější jsou mozkové buňky. V mozku je zhruba 50 % genů aktivních a ty Ostatní, ta druhá polovina jsou ty spící. Zatímco v jiných orgánech, tam teda je těch spících genů mnohem víc. Jo. >> No to teda vlastně ty spící gy jsou poměrně zajímavý, co se týče třeba jako civilizačních onemocnění, že jo, že jako se to nemusí projevit, protože ten druhej eh vlastně ten jako párovej, že jo, muž a žena, tak třeba ten její jako je v pořádku a díky tomu ten jako poškozenej vlastně se neprojeví. Ale Když pak později,

že jo, se sejdou jako ty dva poškozený, tak můžete ještě tole vztáhnout jako tomu se říkal recesivní homozygot. Právě řada nemocí jsou recesivní nemocnění, kdy musíte mít dvě ty špatné alely se u vás sejdou právě a pak teprve onemocníte. Pokud máte jednu, tak jste heterozygot takzvaný, čili přenášeč. A eh proto vlastně je nebezpečný takzvaný inbreeding, neboli příbuzenské křížení. Právě proto je nebezpečné. To si moc lidí neuvědomují, Proto, že tam je mnohem větší pravděpodobnost, že se v tom jednom v té jedné buňce, v té jedné zigotě, v tom jednom jedinci sejdou právě ty blízké stejné špatné

alely. Řekněme, alela je varianta genu. Geny mají různé alely, různé varianty a právě některé mohou být normální, type říkáme anglicka, nebo ty špatné. A pokud vlastně má třeba, já nevím, nějaký prapradědeček jednu tu špatnou a nějaká jeho příbuzná má další špatnou a potom vlastně se Příbuzní kříži, tak vlastně se dají dohromady ty dvě špatné a je to ten recesivní homozgot. Ono ono je to možná trošku méně srozumitelné, ale ano, je to příčina toho, jak říkáte. Ano. No jako ten, jak říkáte, ten jako inbreeding, když se podíváme jako do minulosti, Darwin, že jo, si vzal svojí

neteř, myslím, že to bylo. >> Ano. Ano. >> Měl s ní 10 dětí, mám my jsme sem koukali tři, umřeli velmi brzo prostě na Nějakou infekci. >> Eh, co u těhlenctěch jako >> jako skutečně věhlasnejch lidí fantastickejch vlastně vedlo k tomu jako inbreedingu podle vás? Jo, co v tom viděl jako za pozitiv? >> Když se člověk zamiluje, tak prostě jako nezajímá, že je to příbuzná. prostě pokud se mu líbila, přitahovala nějakým způsobem. Zásadní vždycky říkám, když vám nějaká žena nevoní, tak pryč od ní hned. To já si myslím, že primární to je Známo. Nakonec primární

smysl, kterým vnímáme toho potenciálního partnera je čuch a chuť. Jo, to je takovej nejstarobílejší, takový archaický smysl. Potom teprve přichází vizuální a sluchový další věmy, jo, ale pokud ta žena prostě nevoní, tak to znamená, že má podobný histokompatibilní komplex. To je vlastně komplex, který určuje imunitu člověka. Ano. Řekněme v uvozovkách je aby ty potomci měli co nejproměnlivější nejrozdílnější Ten imunitní systém. Takže vlastně jde o to, aby si ti partneři co nejvíce lišili v tom imunitním systému a to právě zajišť ta vůně, jo, je známo. Takže pokud si voní, tak je pravděpodobné, že budou mít odlišné

ty imunitní systémy a potomstvo bude velmi proměnlivé. A proč je dobré mít proměnlivé potomstvo? Proto, že pokud by se změnily třeba podmínky prostředí, tak když budete mít hodně proměnlivé potomstvo, tak je vždycky aspoň nějaká šance, že aspoň Nějaký ten jedinec se prostě uchytí, přežije nebo se adaptuje na to nové jiné změněné prostředí. Jo, proto je to dobrý. Každý si obsadí nějakou svou niku. To vidíte nakonec i u dětí, jo, když máme děti, tak vidíme, že jsou hodně odlišné. A právě to asi proto, protože každý jako může si aspoň obsadit tu svoji niku, jo. Jeden je

na tole dobrej, druhej je na na něco jiného dobrý, takže tak to asi bude nějak. >> No, já často pokládám otázku v tomhle Podcastu, co je člověk. Eh, když zůstaneme u genů, tak eh v knížce zmiňujete geny lidství nebo něco, co identifikujem jako nejblíž aproximaci nějaký genu lidství. >> Můžeme můžeme k nim na chvilku. >> Mhm. Můžem. No, o tom jsou věčné otázky, co vlastně dělá člověka člověka, kde je zakódované lidství. Já o tom mám také nějaké přednášky a on se vlastně byl přečten genom člověka V roce 2003, řekněme byl přečten genom člověka a v

roce 2010 byl přečten genom šimpanze. Šimpanz a člověk se shodujeme 98,8 % genomů. To znamená 1,2 % se pouze lišíme. Jo. A teďka byla otázka, o tom už mluvil tady profesor Pates, co si tak vzpomínám vlastně, kde je ta odlišnost a kde je zakódováno to naše lidství. Tak jsme si mysleli, že prostě jednoduše porovnáme ty genomy a uvidíme, co dělá člověka člověkem. Jenomže ono to vůbec Není tak jednoduché. Já to někdy přirovnávám ke dvěma klavírům. Klavír má určitý počet kláves. Já jsem hrával na klavír na Varhaný jako kluk. A tak mně to je blízké. A

vlastně máte jeden klavíc lidský, jeden je šimpanzi a do toho jednoho přidáte o jednu klávesu víc. To je to řekněme 1%, kterým se lišíme. Jenomže na to můžete zahrát na jeden i na druhý klaviru úplně rozdílné tokáy preludia a fúgy a vůbec to nemá vliv na to, jaký jsou tam klávesy. Jo. Takže co dělá člověka člověka pak člověkem? Je tam často se mluví o takzvaném genu Fox P2. To je známý gen, který vlastně původně byl objeven v jedné britské rodině, která byla označovaná jako K a byla to rodina, která měla problémy s představivostí, s abstraktním

myšlením, s kreativitou a s řečí, hlavně s řečí. To je významnej rys člověka, že jo. >> A tak to genetici zkoumali a zjistili teda, že mají odlišnou variantu právě Tohoto genu Fox P2. A takže to bylo řečeno, že by to mohl bylo navrhnuto, že by to mohly být tady gen jako který souvisí nějak s lidskou řečí. Dneska už víme potom, co jsme přečetli na Undertáce, že Neertálec měl taky tenhlectu variantu genux P2, čili nebyl to nějaký, jak říkám, chrčící primitiv, ale byl to člověk, který mluvil nějakým způsobem nějakou artikulovanou pravděpodobně řečí. A tento gen samozřejmě

mají i jiné jiné Organismy, jo, i jednodušší různý savci a podobně, ale ale třeba u některých těch myšek byl přenesen gen Fox P2 a potom ještě ten druhý gen, co souvisí s řeči Nova 1 do myší a ukázalo se, že to změnilo vokalizaci těch myší, jo, oni najednou se chovali úplně jinak, komunikovali úplně jinak a dokonce ten tydlencty geny hrají roli v komunikaci eh i ptáků, příspěvu ptáků a v echolokaci neto topíru. >> Takže to jsou opravdu nějaké geny, které Jsou důležité proak tu komunikaci, ale co dělá člověka člověkem, to je velmi těžké. Máme ještě

další vrstvu genetické genetickou, tomu říkáme epigenetická vrstva, která vlastně určuje, jak ty geny budou aktivní. Jak jste se ptal vlastně, jak jsou aktivní nebo spící. To je velmi důležitý. Vlastně to je to, co nám říká, co na ten klavír, když je stejný nebo odlišný, co na něj zahrajeme. Jo, to je epigenetická vrst, která říká, který gen bude zapnutý, Zesílený, zeslabený a podobně. >> Ano. >> Čili to je velice těžký. A vždycky říkám, na jednom rameně nám sedí anděl, na druhém ďábel. A ta hranice mezi dobrem a zlem vede někde, ne mezi lidmi mezi dobrými a

špatnými, ale vede středem našeho srdce, našeho těla. To je ta věta sloužení cina, že to je lajna v srdci každýho muže. >> Přesně tak. Takže to je jako těžké opravdu říct a já si myslím, že my to Sami ještě nevíme. Je to jeden z největších otazníků, bych řekl, pro vědce, co dělá člověka člověkem. Já věřím, že na to třeba časem přijdem, ale že to nebude ani jenom možná genetika, že tam budou i kulturní složky, jo, přenášet se vlastně i ta prostředí, že jo, hraje roli při tvarování člověka, čili i to prostředí bude nějaký předávání informace.

ty memy, řekněme nejenom geny, ale i memy budou asi utvářet člověka nějak. >> No, k epigenetice se vrhneme za chvilku, ale když jsme u těch konkrétních genů, tak mě napadaj ještě tři, takže můžete se vrhnout do jakýkoliv z nich chcete najednou. >> A to je gen geniality, >> válečnickej gen. >> A to, co zmiňuje často pan Pačes, to je vlastně ten s těma v souvislosti s Hrabošema, to je ten jako Gentý jako nevěry. >> Čili jakj chcete se vrhnout jako první? >> Já si myslím, že nejatraktivnější je ten gen válečníka. což je gen, který se

označí jako moa, což je monoamino oxidáza A. To je gen pro enzym, který se jmenuje monoaminooxidáza A, což je enzym, který metabolizuje e monoamíny, kam právě mezi monoamíny patří neurotransmitery, jako je třeba dopamin nebo serotonin. To jsou takové ty hormony dobré nálady nebo štěstí nebo podobně. Čili velmi důležité pro naše chování. A právě bylo zjištěno, Že některé, někteří jedinci, kteří byli velice agresivní, primárně to bylo zkoumáno u zločinců, kteří spáchali několik třeba vrážd, 10 vrážd a více, tak se ukázalo, že oni mají speciální variantu tohoto genu pro tu monoaminooxidázu a že ten gen je zkrácený.

Mají tam delci, konkrétně v Exonu 8, to je celkem jedno. Prostě v jedné části toho genu mají jaki kusim chybí zkrácená ta varianta tohoto genu a to vede k tomu Agresivnímu chování. A co je zajímavé, třeba u Maoru, což jsou na Novém Zélandě etnikum, které má takovou tradici bojovnou. Oni když obsazovali ty ostrovy v tom Pacifiku, když expandovali do Pacifiku, tak vlastně tam naráželi na velký odpor těch domorodců a s nimi vždycky museli bojovat a navíc oni mají různé ty tance. Já vím, že sestra vlastně byla na Novém Zélandu, strávila půl roku, Ivana Karková, autorka

té knížky, tak vždycky aj o tom napsala Dokonce knížku, takže o těch Maurech vyprávěla. Oni jsou takový jako hůře přizpůsobení, přizpůsobiví. Ano, hoděí alkohol, chovají se tako divně, jako bych řekl jako některé ten etnika naše taková nepřizpůsobivá. Ale co je zajímavé, že vlastně našli tu alelu, tu zkrácenou variantu u etníka, kd bychom to vůbec nečekali a to konkrétně u Číňanů, což vlastně se ukázalo, že to v tom horším kontextu sociálním, jako jsou ti Maorové, v tom chudém kontextu, to Vede k takovýmhle jako nedobrému chování. Zatímco v tom kontextu lepším, bohatším čínském to vede ke genu

podnikatele. Tam bychom to mohli označit jako gen podnikatele tvrdého, jo, nekompromisního podnikatele. >> Čili to je ten válečnický gen. A je zajímavý to hnedka se tady vytváří několik různých otázek. Například můžeme trestat zločince, kteří spáchali nějaké zločiny za tyto zločiny, když oni jakoby za to nemohou? Oni se hájili při Těch soudních procesech tím, podívejte se, my jsme zdědili tady tento gen, tam byly udělaný ty analýzy. My jsme zdědili tento gen, my za to nemůžem. Já jsem vlastně rukojmí e na mých genů. Já jsem si je sám tyto geny nevybral. A co s tím mám dělat?

Nemůžete mě přece odsoudit. A pak je tady úplně opačný názor. Dobře, ale co když ti lidé si to odsedí tu vraždu a potom je pustíme a oni zase někoho zabijí? A tak co potom budeme dělat? Měli bychom spíše přísnějc Potrestat, protože tím, že on má ty tu predispozici genetickou nedobrou, tak je tam mnohem větší riziko recidivy, riziko, že to udělá znovu. Vlastně by ten trest měl naopak ne být nižší, ale měl být vyšší. A jak to teda máme rozhodnout? Jako já se přiznám, že nechtěl bych být soudce, protože nevím. Nakonec ona je teda nějaká nějaký

prohlášení a podepsala to i Česká republika před lety, že nemůžeme diskriminovat, zvýhodňovat, Znevýhodňovat kohokoliv podle genetického profilu. Čili vlastně musíme souodit všechny stejně, ať mají jakoukoliv genetiku. Není to důvod jako k nějakému zmírnění zpřísnění trestu. >> No, já se tam se nabízí ta otázka, jak říkáte, predispozice jako predeterminismus. Jo, pokud bylo predeterminovaně daný jako tenle člověk topr udělá, >> tak podle mě pak se posunem ještě úplně jako někam jinam, prot říkáme, tady Nebyla jiná možnost. >> Pokud má ten člověk jako větší predispozici, tak to je taková jako šedá zóna, že jo, jako může bejt, nevím,

čtyřikrát pravděpodobnější, než vy, že to udělám. >> Mm. >> Ale pořád je tam prostor, aby to neudělal. Nebo to chápu to špatně? >> Ano. No, určitě. Já si myslím, že člověk prostě má svobodnou vůli, že vždycky. Vždycky. Ano, to já věřím. Samozřejmě Geny sá mohou tahat za nějaké ty nitky, že jo. Prostě máme nějaké thnutí, nějaké eh, jak bych to nazval, prostě nějaké jako tihnutí nebo nutkání možná, ale vždycky se můžu v tenhle moment rozhodnout, jestli půjdu doprava nebo půjdu doleva, jestli nakrmím toho hodnýho psa, jak říká jeden klasika a nebo toho, kterej mě sedí

po boku a nebo toho hodnýho nebo toho dobrý, nebo toho špatnýho pejska, toho anděla nebo toho ďábla, jestli nakrmím. Jo, vždycky si Myslím, že se můžu svobodně rozhodnout, takže já věřím tomu, že opravdu jsme svobodní. A jaká bude budoucnost, i když minulost jsou samé války, tak já si myslím, že kdybychom se teďka všichni domluvili na celým světě, že ode dneška žádné války nebudou, jo, i když jsme agresivní zabiják z východní Afriky, velmi agresivní tvor, jsme homo sapien sapiens, tak přesto, kdybychom se všichni domluvili, tak věřím tomu, že by klidně mohly skončit všecky války, že to

Je opravdu jenom v našich rukou. To je můj názor. >> Ta svobodná vůle, to je pro mě jako fascinující téma. vychází vlastně ten jako to přesvědčení, že máme svobodnou vůli u vás jako vlastně z víry, z nějaký jako zkušenosti nebo vlastně nebo dovedeme na něco ukázat jako v lidským těle a říct jakoby todle je zdroj lidský vůle nebo jakoby tý svobodný vůle? Ona je otázka, jestli to chování člověka je dáno celkový Základní dva názory, že jestli je někde jako někde nahoře zapsáno jakási jakési to desatero a člověku bylo nějakým způsobem zjeveno a nebo naopak je

to výsledek evoluce zkouš pokusu a omylu, kdy vlastně člověk tím svým chováním si nacházel tu cestičku, nemohl být moc agresivní, aby se ne nepozabíjel vzájemně, jo, a tak dále. Jestli je to takhle výsledek pro prosté evoluce, to jako nevím. Já se přiznám, že spíš jako věřící teda vědec se kloním k tomu, že To někde prostě jako je zapsáno, protože člověk intuitivně rozpozná, když se chová špatně nebo dobře. Já si myslím, že to svědomí nám v podstatě říká, jestli to je správné nebo není, jo, že opravdu jako víme ty ta pravidla jakoby známe nějak podvědomě, že

to máme někde zapsaný. Ano. No tak to se můžeme dotknout tématu, který jsi měl přichystan jako pozdějiš a to je vlastně >> jedna z nejzajímavějších věcí pro mě je, že věnujete se prostě vědě. Jste v tom Jako máte neuvěřitelnou erudici, ta knížka se fakt četla prostě jako fantasticky. Já jsem to začal číst a měl jsem to večer dočtený a současně, jak říkáte, tak jste jako věřící člověk. Eh, jak vlastně tydlencty dvě věci, který jako když by někdo někdo slyšel, říkal, to se vylučuje, pro mě je to naopak jako velmi zajímavý téma, protože jako si myslím,

že todle, když k člověku nějak jako přijde, tak to není jak příjmu todle todle, ale že jste skutečně s tím Musel v hlavě o tom člověk musí jakoby přemjšlet, eh, jaký věci teda nechám ještě vykreslit jako genetiku a kde vlastně bude ta moje idea, tak tady je něco, co zatím nedokážeme popsat. Jak vlastně ve vás je tenhlcten tydlencty, jak jste předtím nazval, na tom rameni anděl a ďábel, tak tady by to možná byl nějakj vědec brejlama a na druhý straně nějaká jako biblická biblická třeba figura. >> Já se pořád divím, kolik lidí ještě vidí Ten

rozpor, protože po celá stal letí Ano, ano, ano. Ale často lidi se mě právě na to ptají: "Prosím tě, ty jsi vědec, jak můžeš být věřící?" Vidí tam jako kontra, svěda kontra nebo versus Bible, jo? Víra versus učenci. Ale po celá staletí učenci tenhle problém nikdy neměli. Vždyť si vemte všecky základní ty nejvýznamnější věci. Já jsem si schválně kdysi dal tu práci a posbíral jsem si citáty Pascala, Newtona a dalších nejvýznamnějších věců o Bohu. A To byli vesměs velmi věřící lidé. Já to vnímám jako, že jsou to řekněme eh dva světy, které odpovídají na zcela

odlišné otázky. Jo. Svět vědy odpovídá na to, jak na tu otázku, jak jak svět funguje, jaké jsou mechanismy různých procesů, jak funguje buňka, jak funguje lidské tělo. Jo, to je takový jako na to to, na co si můžeme šáhnout, to, co je měřitelné, vážitelné, to, co vychyluje ručičky přístroju, bych řekl, jo, nějakým způsobem, jo. Kdežto víra je Zase svět, který odpovídá na tu věčnou dětskou otázku, k co slyšíme o dětí. A to je proč. Proč jsem tady? Jaký má smysl moje existence, jo? Jako jaký význam má láska? Na tu si nemůžeme šáhnout. Ta nevychyluje ručičky

přístrojů. Jakou má milosrdenství, přátelství, jo, eh, a tak odpuštění a takovýdlencty věci. Jaký je smysl mé existence, jo. Takže to jsou opravdu úplně odlišné světy a já se cítím jako, že stojím na dvou nohách. Kdybych stál Jenom na jedné, tak bych asi padal. A tím, že mohu stát na obou nohách těto vědy a víry, tak se cítím velice jako komfortně. Já, pokud by vás to zajímalo, vlastně třeba moji víru jsem založil na dvou takových pilířích. Za prvé to je pilíř racionální a zadruhé emocionální. Píšu i o tom v mé knížce první mé prvotině horská rozjímání.

A tak tam jsem to popsal, že ten pilíř racionální, to byl takový ten řekněme racionální kvalifikovaný obdiv k tomu stvoření, Protože jako vědec jsem studoval různé buněčné molekulární procesy a jsem do dneška čím dál víc fascinoval tou komplexitou, tou složitostí a přitom tou ohromnou provázaností a harmonií všech těch procesů, jak to všecko perfektně funguje. Je neuvěřitelné, že náš organismus vůbec jako drží pohromadě, že všecko to funguje. Jo, to je to je pro mě ohromně fascinující věc. Čili jakýsi racionální obdiv tady k tomuto světu toho stvoření, řekněme. A a ten druhý Pilíř byl pilíř emoční, což

byly zase takové silné prožitky, které se zažíváy třeba při různých náboženských rituálech. Při když člověk třeba na vigílii velikonoční vstoupí do stemnělého chrámu, tam svítí jenom svíčky, teďka začnou hrát varhany nebo jáen začne zpívat ten slavný exult. To je takový ten zpěv, e, jo, jenský. A teďka postupně se rozsvěcují ty svíčky a nebo úplně podobně, když já hodně mám rád hory, hodně jsem chodíval do horlozy Jsem na Montblank jsem vylezl, různé hory jsem slozil jako horlezec a vysokostský turista. A tam jsem vlastně třeba seděl často takhle před západem slunce na skále někde nebo na kopci

na vršku a teďka se blížila bouře a člověk si vnímal takové to napětí, takové to vzrušení, ohromnou excitaci. Jo. Potom třeba přišla bouřka, někde jsme to přečkali v nějakém ukrytu nebo ve stanu a pak se hnedka lépe dýchalo. To prostě jsou takový emoční silný zážitky, který Jsem jako, který na nich jsem právě také postavil jakoby svoji víru, jo. >> Mhm. >> Pak existuje taková knížka Dana Hamera, která se jmenuje The God Jean. E, dá se to přeložit jako boží gen nebo gen víry také, což je vědec, který vlastně zkoumal, ne to jestli jestli existuje Bůh,

to je těžko asi zkoumatelné, ale ale zkoumal, jestli máme gen nějaké pro spiritualitu nebo gen víry, řekněme. A on zjistil, že opravdu, že to je gen, Který se jmenuje VMAT2, >> což je opět gen, který kóduje enzym, který souvisí nějak s metabolismem neurotransmiterů, čili opět těch serotoninů, dopaminu a podobně. A ukázalo se, že ty lidé, kteří mají tuhlenctu variantu a jsou spirituálnější, tak mají delší dobu dožití, mají více dětí, jsou lépe naladění, jsou méně podlehají depresím a podobně. Takže to určitě také má roli, že tady takový jako Víra v něco, co nás přesahuje. U nás

jsou často takzvaní něcisté, jak říkal myslím Tomáš Halík, že prostě víra nějakou jako sílu určitě pomáhá i jako zdraví, bych řekl. a delšímu životu. >> Určitě. Já proto jsem to nenazval jako rozporem, ale vím, že to hodně lidí nazývá, protože z mýho pohledu já jako v tuhle chvíli asi bych nemohl o sobě říct, že jsem věřící, ale jsem na to komfortní takhle odpovědět z toho důvodu, protože si myslím, že to není Jenom rozumová záležitost, že člověk může jako v hru přežít. Myslím si, že kdybych se v životě stal věřícím nebo bych jim byl od malička

nebo se stanu za 20 let, myslím, že to bude zkušenostní, že to bude nějaká zkušenost, kterou zkrátka prožiju a která mě ovlivní takovým způsobem, že bych se dal to proto vlastně říkám jako já vlastně víru s lidma nikdy nedebatuju, >> protože si nemyslím, že to je jakoby rozumovej spor v tý epším, hlavně v tom Nejlepším světle víry, kdy jak říkáte, jako znám >> velký množství lidí, kteří jsou věřící a většinou to, co To je spojat ty, který já znám jako jak to říkaju blbci jsou úplně mezi náma jako všema, to je jedno, k čemu se

hlásej. >> Tak eh to, že v něco věřej se přesahuje, tak u nich sleduju jako velmi e velmi specifický a velmi dobrý, jak jako morální krédo, který prostě maj, že jakoby do jistý míry cejtí, že se něčemu Jakoby spovídaj tím svým životem. Čili to, abych jenom vlastně upřesnil, to nevnímám jako rozpor >> a myslím si, že to není jakoby, že to není rozumová záležitost, ale je to spíš jako zkušenostní, ale >> ano, často to tak je, že člověk zažije na najednou takový boží dotek. Je je nevěřící. Já jsem se stal věřicím až také jako v

dospělosti, že jo. >> Kolik vám bylo? >> Mně bylo, když jsem se nechal pokřtit v Roce 2010, tak mně bylo t 43, jestli dobře počítám. Jo, jsem 66. ročník. Takže to už jsem byl, já jsem k tomu dospíval jako postupně několika takovými kroky, ale byla to taková důležitá po postrčení, kdy to bylo opravdu skokovitě. Jo, zažil jsem to třeba jednou v Chorvatsku v takovém malém zapadlém kostelíčku na jednom ostrově, na ostrově Brač, kde jsme vstoupili s manželkou do takového malinkého kamenného kostelíku z předrománské doby Nějaké 8, 9. století. zavrzala vrátka, zdály byli slyšet cikády, buněla

sůl od moře a najednou prostě jsem tam zažil takový takj boží dotek zvláštní. >> Jo. No a to bylo jedno nebo potom na Vranově mém milovaném u Brna tam je krásné duchovní centrum, klášter, Paulánu a kostel, kam jsem rád jezdíval vždycky v době adventu jako před Vánocema. Vždycky, když tam nebyli lidi, právě jsem si hledal čas takový a tam jsem tak jedl, tak prostě přišel úplná Tma, jenom svítila nasvícená panenka Maria na oltáři a teď jsem tam prostě poklekl a to bylo taky silný teda hodně, jo. Takže to takový poostrčení určitě pomůžu to může člověka

potkat někoho až třeba ke konci života klidně to je klidně možné. No, >> proto to jsou to jsou jako věci, který e některý věci můžeme skutečně jako rozumově roztřídit a todle je jedna z těch záležitostí, kde jako nejsem nejsem ochotnej a ani nechci udělat jako Rozumový rozhodnutí, protože si myslím, že je to spíše zase můžu se mýlit, ale tak jak to vidím já, tak je to spíš prostě zkušenostní záležitost a proto člověk musí bejt myslím, že je dobrý bejt otevřenej tomu, že k tý zkušenosti někdy může dojít, když >> Ale je dobré, já vždycky říkám,

je dobré zorat pole, pohnojit a potom čekat, jestli ten blahodárný Boží déšť jako přijde nebo ne? Ale když je člověk připraven, to znamená třeba studuje Řekněme nějakou literaturu relevantní, jo, tak je připraven, řekněme, nebo má nějaké společenství dobré a potom to může prostě to oslovení přijít a buď přijde nebo ne. No >> určitě. No, my jsme zmínili tu epigenetiku, tak to je ano, >> téma taky, který je jako fascinující. Eh, >> už jste trošičku o tom jako povídal, o těch specí genech, ale co vlastně teda jako je epigenetika? Čeho se čeho se to Jako týká,

kdyby se to vysvětloval někomu, kdo o tom neslyšel? To bych mohl hodinu minimálně povídat o epigenetice, pokusím se nějak stručně. Zaprvé teda bych řekl, jaký o co tam jde, jaká je podstata řekněme toho epigenetického kódu. Můžeme také říkat, máme DNA a v té DNA je zapsaná nějaká informace v podobě těch čtyřech písmenek. AC GT adenin, cytozin, guanin a timin. >> A tam v těch čtyřech písmenkách je Zapsaná veškerá naše genetická informace, jak budeme vypadat, jak budeme velcí, jak budeme inteligentní, jaké budeme mít nemoci a podobně, jo, ale todle není všechno. Pak je tam další vrstva

informace, které můžeme ří říkat třeba obal, obal té DNA, která nedělá žádné změny v těch čtyřech písmenkách. Jsou to chemické chemické skupiny jako metylová skupina například konkrétně, která se váže na cytoziny nejčastěji. Na to jedno z těch Čtyř písmenek se váže metylová skupina v DNA a potom se také váží některé skupiny na histoni, což jsou proteiny, které jsou spojeny a vytvářejí chromozomy spolu s DNA. Jsou to proteiny histonii. Ty mohou být acetylovány, fosforylovány, ubikvitinovány a podobně. Metylovány také. A tyto všecky chemické změny dočasně mění ten genetický kód, ten epigenetický kód vlastně a tím říkají, že

tento gen bude zapnutý, vypnutý, zesílený, zeslabený. >> Čo to je regulace. >> To je regulace. To je vlastně a je to zajímavé, že to se přenáší třeba jenom několik generací. Nevpisuje se to do té DNA, ale vpíše se to jakoby do těch chemických skupin a třeba to vydrží tři, čtyři generace, jo, a potom to zase vymizí. Dokonce v Bibli ti Židé to měli zmákn. Ve Starém zákoně se píše, citoval jsem to i v jednom článku z ve vesmíru, který jsem napsal, tam se píše doslova: "Stíhám vinu Otců na synech do třetí Bačtvrté generace." Jo, čili

oni to Židé měli už vypozorované, že opravdu nějaký ten hřích, ať už byl stravovací nebo jiného typu, se vepsal do toho epigenetického kódu a přenášel se ty tři generace a potom prostě vymizl. >> Hm. A teďka to či to je pokud jde o tu podstatu té epigenetiky, ale máme spoustu různých procesů, kdy se epigenetika uplatňuje. Uvedu jenom několik třeba příkladů. Zděděný strach, jo, uší, možná jste to někde slyšel, Píšu taky o tom v té mé knížce. Dělali experimenty, kdy nechávali myškám čchat látku, syntetickou látku, která se jmenuje acetofenon a vždycky, když jim dali všechno o

ten acetofenon, tak do nich dali kopli elektrickým výbojem. Po nějaké době se ty myšky začaly krčit v koutě vždycky, když už číchali jenom acetofenon, aniž by dostali elektrický proud, protože ho čekali. Jo, >> to by nebylo nic zvláštního. To je normální pavlovovský, bychom řekli, Reflex, jo. >> Ale co je zajímavé, že jejich dcery aniž by cítili a aniž by někdy dostali tu ránu, aniž by k tomu byly trénované, jakmile zacítili acetofenon, tak se začaly krčit v koutku a nejenom jejich dcery, ale i jejich vnučky. Takže i vnučky, které navíc ještě, aby to bylo perfektně provedené

experimentálně vznikly invitrofertilizací, čili oplazení ve zkoumavce. Čili nemohlo tam být předání nějaké jako jo, tělní, Řekněme, tak i ty vnučky díky té epigenetické informaci změněné zdědily ten strach. Jo, to je krásný příklad. To je jeden krásný nádherný případ. Další příklad je takzvané lízání a mazlení nebo leaking and grooming. U myšek zase dělali pokusy, kdy zjistili, že pokud ta mláďata jsou lízána a mazlena tou svou matkou, tak jsou úplně normální, společenská, nejsou depresivní, nejsou autistická, bychom řekli. Jo, zatímco ta, která neměla tady tudlenc ten tento Servis, bychom řekli, tak ty měly všecky možný problémy. Čili zase

a ukázalo se, že tam je odlišná metylace některých genů zase pro ten serotonin zejména, jo, čili opět epigenetický kód způsobil to, že ty myšky se chovaly úplně jinak, které neměly tady tu péči mateřskou. Další příklad je třeba matka královna u včel a včelka dělnice. Geneticky úplně stejné jed stejní jedinci a liší se pouze v důsledku odlišné výživy. Matka je krmená mateří kašičkou, že úplně Jinak, kvalitněji a proto se ten epigenetický kód změní u té matky a vypadá prostě mnohem větší. Klade vajíčka a není ani létavka, ani krmička, jak známe u včelek dělnic, že jo. Takže

zase chová se úplně jinak v důsledku epigenetického kódu. Uvedu ještě poslední příklad. Holokaust. Ukázalo se, že u potomků oběti holokaustu, to dělal profesor Ivan Rektor v Brně u nás dokonce, já jsem se s ním i o tom bavil, ale jsou i jiné publikace, Kde se ukázalo, že opravdu ty oběti, ty potomci těch obětí mají změněný epigenetický kód a prostě mají různé zdravotní zejména psychické problémy, >> panický úzkosti a tole, že jo. Takže to jsou minimálně takové čtyři příklady, které můžu uvést třeba i během stárnutí samozřejmě. Mění se, jak člověk stárne, mění se epigenetický kód nebo

hladomor v Holandsku také v 44. roce na konci války. >> Němci tam chtěli potrestat proti za Nějaké povstání proti německým okupantům, Holanďany, jo, tak vyhladověli a potom opravdu ty zase eh po nějaké generaci, když už bylo Holandsko bohatou zemí, tak tam měli ty potomci tady toho hladovění různé problémy zdravotní. Takže opravdu je to epigenetický kód, který se přenáší přes několik generací, tomu říkáme transgenerační přenos >> a je to ohromně zajímavá, je to dneska taková módní, možná moderní až módní Jako věda, jo, epigenetika určitě ještě přinese hodně nových poznatků. >> Je teda, protže já když jsem

se bavil s profesorem s profesorem Pačesem, tak teda jsi říkal jako co se týče nějaký jako determinace, tak jako determinovaný, co se týče jako genů, jsou třeba nějaký dvě nebo tři nemoci takový, kde je to prostě skutečně jako daný. že to je tvrdé jak žůla. Není není úniku. Je to rozsudek smrti. Vždycky říkám. Ano. >> Ano. Ano. A je teda u hraje teda epigenetika velmi jako významnou roli. Zase teď pak se můžem bavit o těch prostě kultura, výchova, tydlencty věci. Hraje ta epigenetika velkou roli právě v tom, jestli třeba nějaká ta naše predispozice, kterou dejme

tomu máme jako genově, kdy nejde vo determinismus, ale tř nějakou jako predispozici, rozhodne o tom, jestli u lidí třeba jako propukávají ty civilizační onemocnění jako nádorový a tole. Ano, určitě. Vždycky je to souhrat tři věci genů, potom té epigenetiky, toho epigenického kódu a potom prostředí, jo, vlastně těch znaků, které, jak jsme říkali, jsou rozsudkem smrti. To je, jak říkám, tvrdé jak žula. Těch je několik. To jsou jako například krevní skupina, barva očí a nebo Huntingtonova chorea, kde expandujou trinukleotidové ripe cag. Tam je to prostě jasný, tam prostě není úniku. Jo. Potom je druhej extrém jsou

například lidská řeč, kdy samozřejmě my Máme nějaké geny pro artikulovanou řeč, ale nemáme geny pro češtinu nebo maďarštinu. Prostě to je tam je nulový příspěvek genů a je to všechno prostředí. A všecky ostatní znaky se nachází na té dlouhé škále, široké škále mezitím, jo, ať už je to výška, inteligence, různé predispozice k nemocem a podobně. Ještě mě teďka napadá k té epigenetice, jestli se můžu vrátit, že ukazuje se, že myšlením naším můžeme ovlivnit ten epigenetický kód a nejenom Dokonce ten epigenetický, ale i ten genetický kód, konkrétně takzvané telomery, což jsou, o tom jste taky myslím

už tady mluvili, což jsou konce chromozomu k telomery. To je ta telomera. Někdy to lidi špatně jakoby e dávají tomu špatný rod. To je ta telomera. a titelomery. To jsou konce chromozomu, kde se opakují konkrétně u člověka je to TTA GG, takové motivy, které se opakují stále dokola a jak ten chromozom se při každéměčném dělení Replikuje, zdvojuje, tak se zkracují, zkracují, zkracují. Ubývá tady těch těch repeatů, říkáme těch opakování na konci. Pak existele enzym, který se jmenuje telomeráza, který naopak tam přidává zase tady tydlencty kousíčky, tydlencty úseky a tím se to jakoby omlazuje. Čili vědci

si mysleli jednou dobu, že budeme mít elixír věčného mládí, že budeme podávat v tabletkách nebo injenčně telomerázu a ale jenomže se ukázalo, že ty lidi potom měli leukémie, různé Nádorová onemocnění různá a podobně, jo. >> Čili tak to není. Ale co je zajímavé, že se ukázalo, abych se vrátil k té epigenetice, že našimi myšlenkami můžeme ovlivnit to zkracování těch telomer. To není žádná hloupost, kterou by vymyslel nějaký neznámý vědec. Autorkou je Elizabeth Blackbnová, což je nobelistka, která dostala právě za telomerii Nobelovu cenu. A ona zjistila v té v těch několika prácech, že pokud meditujeme nebo

relaxujeme, tak se nám Ty telomery pomalejc zkracují, čili máme je delší. Jo a naopak, pokud máme stres nebo nějaký permanentní zánět v těle, tak se naopak rychlejc zkracují. A dokonce se ukázalo, že stejně staří muži a ženy, i když na počátku života měly stejně dlouhé teloméry, tak ženy mají delší než muži, což je způsobeno oxytocinem a estrogenem, těmi dvěmi hormony, které mají pouze ženy, jo. A právě tydlencty hormony, které právě souvisíjí často třeba i s milováním, že Jo, souvisí ox vyplavuje se oxytox při sexu, že jo, a podobně. A že ty ženy vlastně tím, že

ho mají víc, tak vlastně mají ty telomery méně zkrácený, mají delší. Možná je to příčina, taková moje spekulace, delšího dožití u žen oproti nám mužům. Jo. >> Mě jí mně doporučil knížku právě Telomer Effekt. Eh, Radek Ptáček, kterj už není bohužel tady mezi náma, ale mám ji, mám ji doma, mám ji doma k přečtení. Dlouho jsem ji sháněl. Teda jak říkáte, můžeme, Některý věci to víc jako zkracujou, některý vlastně teda zpomalou to zkracování. Existuje tam i něco jako ten efekt, kdy se to jako hodně zkrátí a pak je nějakým způsobem jako dovedem prodloužit, nebo je

to vždycky jenom jako v nejlepším případě to můžem stopnout? >> Je to interplay, jak by se řeklo, taková mezihra nebo souhra těhle dvou faktorů. Zkracování, které je nevyhnutelné přibuděčné dělení a prodlužování v Důsledku aktivity telomázy. Takže i ta telomeráza může prodlužovat. Ano, ta telomeráza přidává to TTA GGG postupně. Ona má RNA podjednotku, na kde právě kráne se právě tudlenctu sekvenci. Pak je tam samozřejmě proteinová podjednotka ještě té telomerázy. To je velmi komplexní, velmi staroblý enzym, který souvisí s transpozóny, dokonce s takovými skákajícími geny, což je moje vlastně hlavní jako parketa třeba životní, ale to nechci

odbočovat. Čili Ona si podle té RNA podjednotky ta telomeráza nasyntetizuje ty monomery TTA GGG a ty přidává potom na konec každého toho chromozomu a tímhlectě ho zase prodlužuje. Teoreticky takhle prakticky je to možný. >> Takže můžu uklidnit některý své kamarády, kamarádky, který třeba děl dlouho špatný rozhodnutí a říkají si, ty moje té lomery, ty budou krátký. >> Dá se to prostě změnit a existujou věci, jak se dají ty lomery prodloužit. Ano. >> Ano, ano, ano. Je to tak. No, vy jste zmínil ty skákající skákající geny, tak se jste se dotknout toho tématu. >> Můžem, můžem,

můžem si o tom chviličku popovídat. Je to zvláštní taková část genomu, která se někdy označuje jako temná hmota, protože protože pouze jenom asi 1,5% z našeho lidského genomu jsou geny. Geny tvoři jenom 1,5 %, pokud vezmeme exony, abych byl přesnej, jenom takové ty kód protein kódující části genů, jo, čili 1,5 % z celého ohromného Genomu, který má 3 miliardy písmenek, těch čtyř písmenek, tvoří geny a víc než 50 % tvoří ty skákající geny, temná hmota našeho genomu, což jsou kousky genomu, které se přemístí z místa na místo. Oni mají schopnost, mají určitej enzym, který kódují,

který kódují a ten zajišťuje, že se mohou buď vystřihnout na jednom místě v tom genomu a skočí na jiné místo tam se zase vmezeří integrálov dalším enzmem a nebo naopak oni se přepíší do RNA molekuly, jo, Normální RNA polymerázou a potom se přenesou zase do jiného místa genomu a tam se integrál, oni se mezitím přepíší teda z RNA do D komplementální DNA, takzvané CDNA a potom se vloží Ží zase na jiném místě ta kopie, čili oni stále expandují, protože jich pořád přibývá a přibývá a jsou to takoví parazité v našem genomu se někdy říká nebo

sobecká DNA se říká, parazitická DNA, jo, j DNA anglicky nejčastějc, ale dříve se myslelo, že to jsou jako takové e Oblasti, které jsou k ničemu, které nemají žádný úžitek pro náš genom a že vlastně genom pouze nemá schopnost se jich nějakým způsobem zbavit. Ale dneska víme, že mají mnoho různých funkcí, že jsou vlastně velmi pomocníky ve fungování genomu a naší buňky. Takže určitě to jsou užitečné elementy a já se celý život snažím, asi 30 let na nich pracuji zhruba a snažím se to všude i popularizačně představovat, že to nejsou nějaké eh parazit nějací parazity, ale

Že jsou to velcí pomocníci. >> No, tak to by bylo to by bylo téma na jeden konkrétní jako celej podcast. nepochybně, >> ale jakkoliv věřím, že řada lidí z mejch posluchačů se v těchhle pojmech trošku jako vyznají, ale u těch skákajících genů, když se k tomu ještě na chvilku jako vrátím, co teda je ta jakoich to jejich praktický jako využití? Jasně, podílejí se asi na hodně věcech, ale můžeme na něco jako ukázat konkrétně >> můžeme minimálně na několik věcí. Tak mluví se o takzvané domestikaci, kdy vlastně buňka využila ten skákající gen toho parazita, řekněme primárního

parazita k nějaké užitečné funkci. Například imunitní systém obratlovců. Tam je takzvaná VD rekombinace. To je složitý proces, který je důležitý pro zrání protilátek, pro tvorbu protilátek, tak ten vznikl díky skákajícím genů z jednoho jedné rodiny eh transpozonu, takzvaná rodina Transip se jmenuje, to Je celkem nepodstatné, ale ze skákajících genů vznikly vznikl systém, imunitní systém obratlovců. To je jedna věc. Druhá věc, třeba ty telomery. Právě ukazuje se, že právě u některých hmyzů, některých zástupců hmyzu, jako je Drozofila a další celá řada, my jsme na to dokonce publikovali článek před nějakým rokem, eh na těch koncích chromozomu

nejsou ty motivy, jak jsem říkal, to TTA GGG například nebo něco podobného, ale že právě na ty konce Chromozomu skáčou některé transpozóny, ty skákající geny a tím způsobem chrání ty konce právě proti tomu neodbytnému zkracování, jo, ne? ne neodvratitelnému zkracování. Oni tam skáčou, skáčou a postupně se zase zkracuje, zkracuje. Takže to je další třeba taková zajímavá domestikační funkce, kdy jsou užitečné ty transpóny. Těch případů určitě by se našlo celá řada. >> Fascinující. Eh, jak už jste předtím zmínil ten jako podíl podíl na životě Těch genů a pak tam máme prostřed tak tu jako epigenetiku, což

je možná to kolbiště, kde se jako utkávají geny a víceméně nějaká jakoby kultura. E si to kolikrát představuju, jako eh máte tu porotu na obou stranách, kdy na sebe řvou jedny ty lidi, který tvrděj, že je to všechno prostě kultura, výchova a druhý, který jsou víceméně říkaj, to jenom genetika. Mám takový vtípek, jestli můžu. >> Já se představuju jako tanec takovj jako >> někde jsem četl, že genetici říkají, že 80% z 80 % nás tvoří geny a z 20 % >> výchova a psychologové říkají obráceně, což 80 % výchova a 20 % geny. Jako totiž

tahle otázka jako vůbec jakoby nedává smysl, protože když se nad něco člověk zamyslí, tak jak jsem už trošku naznačil, každý znak to má jinak. To je základní informace. Každý znak to má jinak. To znamená, pokud máme třeba barvu očí, tak tam je 100% genetika a 0% prostředí. Pokud máme krevní skupiny, Tak tam je 100% genetika a 0 % prostředí. Ale pokud máme třeba výšku, pokud máme inteligenci, pokud máme tělesnou váhu, pokud máme predispozici k nemocem, tak u každého z těchto znaků, bych řekl, je jiný poměr genů a jiný poměr toho prostředí. Čili ta otázka opravdu

nedává smysl. Každý znak je jinak spoluutvářen, je jinak sou souhrou, koncertem genů a prostředí. Každý znak jinak a říct jako celý člověk z kolika procent je geny a z kolika Utvářené jako prostředí, to není možný, protože to bychom museli všecky zintegrovat, všecky ty naše znaky a jak bychom je pojmenovali. ani nevíme, že jo, jaký jsou vše. >> To je proč to uvádím jako na takovým jako jevišti, protože víceméně jedna strana řve na druhou a ten život, to divadlo těch interakcí je veprostřed, kdy tydle dvě věci a spousta dalších proměnnejch víceméně spolu musej začít jako tančit,

že jo, že to nejde vymezit Jedna nebo druhá strana. Tak to je taková eh to je taková moje jako moje humorná moje humorná metafora k tomu, když se podíváme na možná budoucnost, ale už věci, který se nás týkají jako dneska, co se týká vlastně jako sekvenování genů nebo těhlenctěch věcí, e, abysme se posunuli i nejenom z toho, co jako bylo, ale víceméně e k tomu, co bude e metoda Crisper a tydlencty věci. Eh, co vlastně to znamená pro člověka? Ano, já bych řekl, že pokud jde o Budoucnost genetiky, tak tam je několik takových směrů, z

nich j teďka dva právě trefil, které jsou jako fakt nejhavější, bych řekl. Zaprvé to je sekvenování, čtení těch genomů, protože genomy umíme nejenom číst, ale umíme i dneska psát. Za druhé na to navazuje editování genomu, čili to, že ty genomy nějak upravujeme. To je druhá věc. Třetí věc je epigenetika, o které jsme trošku mluvili. A čtvrtou věc bych označil mikrobiom, což se ukazuje dnes, že to je Prostě jeden z nejdůležitějších orgánů člověka. To zmínit u těch porodů možná. Ano, můžeme třeba ano, u těch porodů třeba je známo to, že když je klasický porod vaginální, řekněme,

tak ten to děťátko narozené má úplně v pořádku normální střevní mikroflóu. Ten mikrobiom nebo správně bych j říkal mikrobiotu, protože mikrobiom jsou ty geny, ale mikrobiota jsou ty organismy. Tu mikrobiotu má tvořeno těmi laktobacily bify bakter a podobně tmi Správnými, jo. Kdežto, když je porod císařským řezem, čili nepřirozený, tak to děťátko získá úplně jinou mikroflóru a to kožní, kde jsou stafylokoky a různý celkem nežádoucí bakterie, jo. A takže dneska se to řeší aspoň v některeých nemocnicích, tak že oni vždycky to říkám při přednáškách, když mluvím o tom mikrobiomu, že oni namočí tampon do vagíny té

maminky a dají ho na čumáček, inokulují vlastně na ten čumáček ty správný bakterie a ono potom už má tu Mikrobiotu správnou. i kojení má samozřejmě velmi důležitý vliv na to, jakou bude mít to děťátko mikrobiotu. Takže určitě, když jsme teda řekli, mluvíme o té mikrobiotě a také se teda mluví o takzvané got to brain a exis, neboli osa, střevo, mozek. A dneska se ukazuje, že to je oboustranná osa, obousměrná osa, kdy nejenom člověk jako svým myšlením ovlivňuje ten mikrobiom, ale dokonce, což mně přijde úplně fascinující, ty bakterie v našem střebě, Kterých máme asi kilogram, řekněme,

produkují třeba dopamin. 90 % dopaminu a 50 % serotoninu neprodukuje náš mozek, ale produkují naše bakterie. A oni posílají potom do mozku tady tydlencty neurotransmitery, ovlivňují naše chování, naši náladu, naše štěstí, naši radost. Takže vlastně jsme jakýsi rukoj my bychom možná mohli říct tady těhlenctěch bakterií, který si s náma dělají, co chcou, jo. Čili to, co jíme, je velice důležité a tím, jak je Nakrmíme, oni třeba najednou, když člověk má chuť na čokoládu, tak to ne my, ne já, ale moje bakterie dostaly chuť na čokoládu. Oni prostě chcou čokoládu. Já je musím nakrmit, oni je

přinutí, tak mě ovlivní, zmanipulují ten mozek. že jim musím tu čokoládu prostě dodat. Jo, ale to jsme odbočili k tomu mikrobiu. Pojďme klidně ještě teda k těm k těm tématům, jak jsem říkal, třeba to sekvenování, jo? Tak když se sekvenoval lidský genom v tom Roce 1990 až 2003 řekněme, tak jedna báze, jedno to písmenko stálo 1 dolar, takže 3 miliardy písmenek stály asi 3 miliardy dolarů. To bylo víc než projekt Sojus Apollo. Vždycky vykládám jako příklad, jo. No a v dnešní době si můžete přečíst lidský genom, v Báš nebo můj genom minimál maximálně za 1000

dolarů. To je ohromná ohromnej rozdíl. Žádné zboží neslevnilo milionkrát tak jako cena přečtení, sekvenování našich genomů. Žádné neznám žádné jiné zboží, Které by takovým brutálním způsobem jako zlevnilo. Jo, že to jsou ohromné věci. A je to dáno čím? Je to dáno technologiemi, které ohromným způsobem se jako vyvinuly. Na počátku, já to ještě pamatuju, byly metody jako Sengerova sekvenování, kdy se metodou Dede Oxy nebo Maxan Gilbertovou metodou prostě zásadně takový dvě metody, kterými se četly zhruba třeba 1000 písmenek se přečetlo najednou a četli to celé laboratoře, celé měsíce a mnoho Lidí a podobně. Dneska máme metody

takzvaného next gen sequencingu, sekvenování příští nebo druhé generace se říká také nebo třetí generace dneska už, kdy máme ty metody tak pokročilé, že jsme schopni zpočátku to bylo jenom krátká čtení, třeba 40 písmenek, potom 100 písmenek, to metody 454, metody Solexa, Illumina, jo, torrent, metody dneska máme nanopor sequencing, Oxford Nanopor a podobně. e sekvenování, kdy vlastně už jsme schopni přečíst dlouhý Dlouhý úseky DNA, kdy ta DNA prolejzá takovým jako pórem, nanopórové sekvenování. No to jsou takový mašinky, který jsou veliké pouze jako fleška, jak paměť. A tím tam kápnete kousek trošku DNA kapičku a hned to

čtete a prolejzá to pórem a přečtete tisíce nebo destisíce písmenek v jednom čtení. Takže tím pádem je to ohromně levné, protože ono to probíhá masivně, paralelně. Taky se tomu někdy říká paralelní masivní sekvenování, kdy my jsme na té destičce Maličké na jednom z klíčku schopni číst ohromné miliony čtení současně paralelně. Takže vlastně mi ten vždycky říkám laborantka hodí do vaši DNA do stroje, dá si kafe a za chvilku si vytáhne vaši celou sekvenci vašeho genomu. Ty 3 miliardy písmen si může přečíst. Ty jo, já si myslím, že ta budoucnost je taková, že budeme mít u

lékaře normálně nějakej čip, nějakou kartu nebo něco, kde bude mít náš genom. A nejenom teda ono to je první věc to Přečíst, ale mnohem složitější je potom najít ten smysl, ty nemoci tam vidět jako ten to, co to znamená jakoby jo, z toho vyčíst. Takže, ale to na to budou určitě nějaký dokonalý programy a ten lékař koukne jenom a řekne si: "Aha, tady ten pan Mirovský má predispozici prostě pro, já nevím, rakovinu prostaty nebo pro má vyšší to má hodně testosteronů nebo já nevím něco, prostě hnedka si z toho vyčte a proto mu dáme takovoudle

léčbu, jo, a tak dále a tak Dále. To všecko bude možný. Čili to je jedna věc. Sekvenování čtení genomi. Nejenom čteme, ale i tvoříme, píšeme. >> S tím souvisí ta editace. Jak jste zmiňoval tu metodu dneska nejznámější Kris Prkas. Já ještě pamatuju takový ty počátky, kdy byly zinkové prsty, jo, a další celá řada různých metod, které tomu předcházely. Ale dneska ten Kris Prkas opravdu jako něco ohromného, revolučního byla za to také Nobelova cena, že jo. Emanuel Sharpentiera a Jennifer Dna dostali. se na začátku na tom podíl myslím jinek náš právě ano profesor Jínek se jinek

se na tom podíl a bohužel to byl asi nejblíž čech který v poslední době nejblíž byl Nobelové ceně on byl na té klíčové publikaci dokonce prvním autorem to je ten vlastně kdo to všecko odmakal první autor bohužel on byl jako v té laboratoři těch šéfů a dostali to těch ta jeho šéfová byla ta Jennifer Down a dostala to teda onam >> No, ale určitě si o to hodně zasloužil. Čili to je to je druhá ta editace genomu. Ta metoda Crisper Cas, to je enzym. >> Co vlastně všechno znamená ta editace? >> No to je to,

že můžeme třeba máte špatný gen, například genová terapie, máte špatný gen, tam máte několik písmenek, buď jedno nebo více písmenek máte špatně. Buď tam chybí, nebo tam jsou jiná místo nich. A vy vezmete tu guide RNA, která je součástí toho Crispercast, Ta takzvaná naváděcí nebo vedoucí nebo jak se tomu říká česky, guide RNA. RNA a ta si najde to svoje cílové místo. Vy to navrhnete přesně na to cílové místo, které chcete opravit. Je ta sekvence už správná, ta dobrá, ta normální. A potom je tam enzym ten kasine, kas 9, který vlastně střihne tam v tom

cílovém místě tu vaši DNA a vloží tam tu správnou opravenou normální DNA a máte to takhle opravené. Jo. >> Ano. >> Takže takhle to funguje a je možný prostě cíleně, protože my jsme, já když jsem začínal v 80. letech pracovat na našem ústavu Akademie věd, tak jsme používali takzvané restriktázy, neboli restrikční endonuklázy, což jsou enzymy. Je toho celá baterie tisíců dneska už těch bakterií, těch enzymů a který měly každá ta restriktáce měla nějaké cílové místo, jo, třeba restriktá Equ1 měla G A TC, jo. A já jsem věděl, že když potřebuju ty svojí DNA střihnout v

Tomhlenctom místě, tak si použiju restrictázu Equir 1. Když potřebuju třeba střihnout místě cc gg, tak použilu restriktázu sma třeba, jo, a tak dále. Já jsem to už jsem znal všechno na spaměť jako ty cílový místa, jo, a takhle jsem si stříhal ty svoje DNA a různě jsem je spojoval zase enzymy ligázami, kdy jsem to restriktázou střihl. Mohli jste vystřihnout třeba gen pro inzulin lidský, jo. A vložit do bakteriálního plazminu tou ligázou tam a Vložit potom do bakteriální buňky a ta nám naamplifikovala za krátkou dobu do druhého dne třeba ohromné množství inzulinu nám vyprodukovala. Normálně se

dřív získával ten inzulin z prasátek, jo, která se musela nějakým způsobem zabíjet, pokud vím, jo, takže to bylo hrozně drahý, složitý, dlouhý, jo. Dneska to naklonujete inzulin a máte hnedka prostě nebo jakoukoliv jinou látku a máte to. jsou rekombinantní DNA takzvané, jo. Takže to je takhle funguje Ta editace genomu, opravování nebo vytváření těch rekombinantních DNA a potažmo takzvaných geneticky modifikovanejch organismů. Hodně lidí se toho třeba bojí, že to je něco špatného. Já jim vždycky říkám, prosím vás, když když se bojíte, že se vám zabude ta DNA z toho GMO nějaké kukuřice nebo něčeho do vašeho

genomu, tak to byste se přece měli bát, když jíte vepřový maso, že bude z vás prasátko časem. nebo když jijte kuřecí maso, že z vás bude Slepička. To tak není. Přece to je nesmysl, když člověk pozře to maso třeba, že tak to se všecko rozloží v tom trávicím traktu na prvočinitele a potom se to zase všecko nově skládá, takže není to tak, že by se něco mohlo vložit podle toho, co já teda o tom vím, jako do našeho genomu. Jo, to je nemocn. No, vy jste zmínil ještě, když jako na chvilku odbočíme u těch zvířat

a pak se vrátíme eh vrátíme k těmhle k těmhle jako metodám, tak vy v tý knížce uvádíte Vlastně tu story s tou eh myslím, že to byl pavouk, e koza a vlastně to, že se to pak využívalo na ex, tak >> ano, to je krásnej příklad genového inženýrství, praktického využití, kdy kolegové vnesli gen pro pavoučí vlákno z genomu pavouka, vystřihli a vložili ho do genomu kozy tak, že ta koza potom produkovala mléko, které obsahovalo tenhlencten protein, který kódoval ten pavoučí g. A potom se vyextrahoval z toho mléka ten protein, ten se Polymeroval určitým způsobem pomocí

soli a vytořelo se z toho vlákno, které bylo říká se šestkrát silnější v tahu proti ocelovému vláknu, čili ve vojenství využití a podobně. Čili to je takový spíš jako kuriózní příklad toho, jak se to dá využít. Krásný. Pak třeba byl přenesen gen ze světlušky pro luciferáu, pro enzym, který způsobuje to světelkování světlušek, byl přenesen třeba do rostliny ais nebo dokonce do některých stromů, takže byly Vyfotografovány stromy nebo rostliny, které když se jim dodával substrát luciferin, který ta luciferáza přeměňuje za vzniku záření, tak vlastně ty stromy svítily třeba, jo. >> A takovýhle věci se děje. To

je to je jako fascinující, když jsme ještě u tý u těhle všech jako metod a co z nich vlastně vyplývá pro budoucnost. Rozhodně člověka napadají jako nejrůznější jako etický otázky. Ty můžeme ještě chvilku odložit. Ještě mě napadlo jedno téma a To je to, jestli si jednou budeme skutečně jako vybírat děti, >> jestli se dostaneme do toho bodu, kdy jako asi možná už to nějakým způsobem jako funguje, ale kdy skutečně se jako někdo řekne, tak jako nevím, jdu si objednat jako dítě. Tomu se říká takzvaná designer baby. Se tam o tom často takhle mluví v té

souvislosti, že jo. Vycházíme z toho, že jedním z největších, možná největším problémem v současnosti je neplodnost. Jo, Neplodnost. Dneska se uvádí, že já nevím, 10 až 20 % páru není schopno přirozeně otěhotnět. Takže to je opravdu velký problém. Je to celá řada faktorů jako počínají prostředím, potravinama, vodou, možná i genetikou. Těžko jako říct. Já si myslím, že jste se úplně přesně nevíl, ale je to velký problém. Já dokonce si myslím, že to je větší problém než globální oteplování, protože globální oteplování je otázka několika generací, kdežto tady ta neplodnost je Otázka v podstatě jedné, dvou generací,

protože za našeho mládí si vzpomínám, my jsme dělali všechno proo aby naše děvčata neotěhotněla. Prostě se se člověk bál toho, jak čert kříže a dneska páry prostě se modlí, aby otěhotněli. Jo, ale to je to je celkem nepodstatné. Ale čili čili hodně dětí, z toho plyne to, že hodně dětí vznikne pomocí IVF neboli invitrofertilizace, čili oplodnění ve zkoumavce. A to probíhá tak, že teda získáme z té maminky Budoucí vajíčka, jo, nějakou hypervulaci a pak získáme od tatínka spermie a invitro teda ve zkumávce se to teda ta spermie se vpíchne, většinou se vpráví do toho vajíčka

takovou jehlou jakousi, jo, se tam střikne, pak se dělá ještě různý takový další jako kouzla s tím a potom vzniká embryo. A to embryo potom, když má několik buněk, třeba osm buněk, to to je ten nový jedinec, tak je možné odebrat jednu buňku, aniž by se tomu embryu ublížilo. Jednu buňku odeberete a na té jedné buňce uděláte perfektní genetickou analýzu. Dřív se dělaly jenom jenom analýzy takzvanou fluorescenční incitu, hybridizaczvanou fishy, kdy se jsme se podívali, jestli tam není třeba trizomie chromozomu 21, čili že by to byl downove syndrom nebo nějaký jiný trizomie, jo, nebo jestli

tam nějaký chromozom prostě není nějak poškozený, třeba translokovaný nebo zdeletovaný nebo tak podobně, ale dneska už je takzvaná Single cell genomics, kde jsme schopni prostě udělat kompletní analýzu gen celého genomu té jedné buňky a potaž mu teda říct říct, jestli to embryo je v pořádku nebo ne. Jenomže co to je zdravé embryo? Co když teda budeme, co když rodičům řekneme, já mám o tom celou dvouhodinovou přednášku pro studenty. Co když rodičům řekneme dobře, je tady trizomie chromozomu 21, vaše dítě určitě bude mít downů syndrom. Chcete nebo nechcete? Většina rodičů asi řekne Nechceme, jako vezmeme teda

jiné embryo, protože těch embrií většinou vznikne víc. Jenomže co když se ukáže, že to druhý embryo má brca mutaci, brca jna, brca dva, což jsou mutace, které vedou k tomu, že ta žena má až 80% riziko, že bude mít rakovinu prsu a vaječníku. Chcete nebo nechcete? Jo. A co když by ta pravděpodobnost nebyla 80 %, ale byla 40 %. A co kdyby jste zjistili, že tam je gen DNTP1 nebo tak nějak se podobně Jmenuje, který sice vede k vysoké inteligenci, ale současně je tam velký riziko schizofrenie. Chcete nebo nechcete? A co je to vlastně jako

zdravé embryo? A co když třeba rodiče řeknou, podívejte se, my chceme chlapečka nebo holčičko, abych byl gžendrově korektní. Chceme chlapečka, protože máme už třeba doma tři holčičky a oni řeknou, ale podívejte se, byla konference v Aviéu, která řekla: "Pohlaví není nemoc." Jo, to je jasný, to každý ví, ale že jo, Rodiče řeknou,"Pte se, my platíme, to jsou velký peníze, který se v těch centrech jako točí, jo? My my si platíme, vyberte nám embryo XY, teda chlapečka třeba, jo? Jo. A teďka co když nastane taková doba, že ty rodiče budou sedět v tom centru asistované reprodukce

a budou si listovat katalogem, kde si budou míchat koktejl genu toho svýho potomka? Řeknou si, tak my bychom třeba chtěli, aby měl modré oči, aby byl blonďák, aby byl třeba vysoký, aby byl Hodně inteligentní, aby byl sportovec a tak dále, že už to vlastně nebude ani jejich dítě. Já si myslím, že tam je zásadní to, aby ty geny prostě byly z těch rodičů. Tam, kde není, tam ani čert nebere. Jak se říká, když prostě rodiče nebudou mít geny pro vysokou inteligenci, tak prostě to dítě nebude inteligentní jako jo a není asi v pořádku, aby si

vybírali z nějakého katalogu genu. Ale samozřejmě nikdo nemůže vyloučit, půjde o peníze, velké Peníze, že to takhle nemůže jakoby fungovat. Jo. Takže vždycky říkám, a co když nakonec nastane taková situace, že ty rodiče, který neinvestovali do genetiky svého dítěte, tak jako investujou do vzdělání, že jo, zaplatí mu drahý školy, učebnice a tak dále, ti, kteří neinvestujou do genetiky dítěte, budou odsuzováni za to, že to neudělali. A co když úplně nakonec vznikne třída genetických aristokratů a genetických proletářů, těch bohatých, který si todle Všecko budou moct dovolit a těch, kteří ne. Takže to je strašně jako těžká

etická otázka. Já vždycky toto říkám dvouhodinovou přednášku se studenty to probírám a ptám se jich. Já jim neříkám odpovědi. Já se jich ptám odpovědět si musí každý sám. Jako třeba i to například dozvíte se, že máte predispozici pro Huntingtonovou Choreu, že máte Cag v jednom genu pro Huntington expandované víc než třeba 35kát nebo což je už Riziko pak třeba 40krát. Víte, že ve 30, 40 letech skončíte pravděpodobně sebevraždou, úplně totální destrukci organismu, když dostanete, když máte tady tenlenctu špatnou mutaci a že skončíte třeba sebevraždou a chcete to vědět nebo nechcete, jo, chci to vědět nebo

to nechci, chci vědět, pak už budu vidět trávu, růst, i když jo, třeba ta nemoc ještě nepřichází, už to budu vidět. To je strašně těžký rozhodnutí, jestli to opravdu chci vědět nebo Nechciu. >> No, protože jste sám říkal, že to naše myšlení potom ovlivňuje tu realitu, kterou nakonec žijem. Což když to člověk bude vědět, tak vlastně už to vědomí toho, že vlastně má tuhle informaci, tak nepůjde jenom, že se to stane, ale bude to vlastně ovlivňovat každej jeho den tejden, měsíc. >> Ano. Že to bude mít další efekty. No, k etickejm otázkám se ještě dostanem.

Tam Jsem vlastně velmi rád, že jste řekl todle, že pokládáte studentům otázky, než že byste jim dával odpovědi, protože já taky, když přemjšlím o etice, tak vlastně spíš než by mě zajímaly ty odpovědi, který jsou velmi složitý a komplexní, tak mě vlastně zajímá, jaký otázky je správný si třeba položit. Vy jste zmínil ještě jako tu inteligenci a mě vyskočila jako otázka v průběhu toho jako rozhovoru, do jaký míry jsou třeba jako měření prostě testu jako IQ Víceméně jako nějakým relevantním údajem, nějakou aproximací inteligence >> nebo tu inteligenci jako v podstatě to, co dělá dnes jako

inteligentního člověka a teď si nemyslím jenom na tý jako stupnici IQ, tak tam vidíte ještě nějaký jako další jako faktory. >> Ano, to je výborná otázka. Já se domnívám, že ty IQ testy jsou dělány pro naši západní civilizaci. Jo, kdybychom tento test dali křovákům, tak asi úplně dobře nedopadnou. Nakonec oni tak Nedopadli teda. Jo, ale zase kdyby jsme udělali test, kde kterj kde se bude soutěžit v lezení po stromech, sbírání různých bobulí, pozorování přírody, počasí a tak dále, předpovídání počasí, tak tam zase my profrčíme. Čili jako to je dělaný opravdu na naši civilizaci a jako

těch inteligencí je totiž hrozně moc. Není ta jedna inteligence, ale máte technickou, prostorovou, verbální, nějakou jako matematickou, řekněme, sociální. Často je to tak, že třeba Někteří géniové jsou úplně asociálové, že jo, nejsou schopni žít v té společnosti. To dobře známe takový příklady, jo, >> těch geniálních lidí, matematiků třeba. Takže opravdu těch inteligencí je hodně. Byl dělán takový zajímavý experiment v americkém státě Iova kdysi dávno, co kde byl tábor pro super inteligentní děti, které měly IQ kolem 160. Jo. A oni odebrali DNA těchto dětí a analyzovali a ukázala se ohromná věc. našli gen, který Se jmenuje

nějak IGF2R, myslím, který všichni měli tyto děti, téměř všichni měli úplně odlišnou variantu od normální populace, čili vědci zajásaly, našli jsme gen geniality, všude byly články, našel se gen geniality. Postupně se teda ukázalo, že to není úplně tak jednoduché, že je to polygenní záležitost, což bych tak i čekal, že to není úloha jednoho genu, ale těch genů je ve hře celá řada. Jo. A mluví se o takzvaném flinově efektu, což je to, že Vlastně v posledních 10 letech narůstá průběhů průměrně intel průměrná inteligence, ale samozřejmě ono si to vysvětluje lepší zdravotní péčí, lepší výživou, lepším

přístupem k informacím a podobně, jo. Ale nicméně zase někdo říká, že lidé jako za posledních asi 2000 let hloupnou, jo, takže těžko říct, jak to teda je. Víte co mi jako já si myslím, že tyhle dvě odpovědi se nemusej vylučovat, protože já když se jako koukám na většinu lidí kolem sebe, tak Já bych řekl, že máme eh kapacitu pro to mít větší inteligenci, >> ale spoustou toho destruktivního chování hloupneme, že vlastně obě dvě věci jsou pravda, že možná jsme hloupější, než jsme byli před 20 lety. >> Ano, >> ale současně máme kapacitu bejt chytřejší, kterou

prostě nevyužíváme, protože si házíme jako pod nohy. >> Ano. Já mám teda tu zkušenost jako vysokoškolský učitel. že co už léta Učím, já nevím, 20 let učím studenty, tak bych řekl, že průměr jde dolů a to v důsledku toho, že se snažíme vzdělávat čím dál víc větší podíl populace, že jo. Dřív byla vysoká škola elitní záležitosti, dneska se snažíme vzdělávat kdekoho, ale jsou to často lidé, kteří nejsou vzdělatelní, ani nemají o to moc jako zájem. Čili řekl bych, že průměr jde sice dolů, ale co je důležitý, ti nejlepší, ty špičky jsou podle mýho názoru, mnohem

podle mého pozorování Mnohem lepší, než bývaly špičky za našich časů. A to zase zase tím, že mají mnohem větší možnosti. Jede si na Erasmus támhle do Ameriky nebo do, já nevím, po Evropě. Potom si má lepší přístup k informacím, k literatuře, internet. Jo, eh, lepší, jak říkám, výživa, péči, všecko. Takže to určitě jako ty špičky jsou lepší. Takže tak. Tak si myslím, že to je, >> no. Kdybyste a zase taková taková ta úsměvovná jako otázka, ale jak říkáte, Těch druhů inteligencí je prostě několik. Eh, kdybyste měl vybavit, já nevím, člověka, kdybyste prostě říkal jako tak

tady mám někoho, koho bych chtěl vybavit na to, aby doved žít jako úspěšnej život. >> Jakejma druhma a samozřejmě asi nemůžeme říct jako všechny, ale který ty druhy inteligence vnímáte jako nejprioritnější pro nějakej a když beru úspěch ve společnosti, tak nemyslím, že se s ním stane celebrita, >> ale bude žít eh šťastnej život. Říkám, jsou tady dva zapomenutí bohové a to říkám, že je empatie a laskavost. Já třeba mám manželku, která opravdu má tyto dva zapomenuté bohy, zase což jsem jako fakt Pánu Bohu ohromně vděčný, že jsem takovou ženu našel. To má dneska málokdo, jo,

dneska v době těch dravců, kteří jsou tvrdí, prostě průbojní, snaží se hlavně o úspěch, o výkon. Všecko je to na výkon, jo, na efekt. A todle bych řekl, že sociální inteligence. To je Nakonec to, co je pro nás jako náš druh homo sapiens tou klíčovou vlastností. Proč jsme přečíslili taky neandrtáce? Neandrtáci by určitě napsali lépe písemku z matematiky, než Homo sapiens. Oni byli jako i jako silnější fyzicky, takový robustnější, byli trošku větší. Ale v čem jsme vyhráli my? My jsme byli lepší tvůrci koalic, lepší pleticháři, lepší pomlouvači. Prostě sociální inteligenci jsme měli mnohem lepší a

proto jsme zřejmě ti nad těmi neandrtáci Zvítězili. Čili já si myslím, že základní inteligence je ta sociální, abych se dostal k té vaší otázce a já třeba považuju za docela důležitou inteligenci prostorovou. Já třeba jsem hrozně rád, to jsem zdědil po tátovi, že se velice dobře jako orientuju v prostoru. Proto také mám koníčka létání v Ultralightu, takže lítám nad krajinou a nemám problém stále vědět, kde je sever, jo. Nebo e prostě táta vždycky šel na houby, on se motal po lese a Hnedka věděl, kde, kterým směrem je auto, jo, vrátil se bez problémů. Čili mně

se líbí taková ta ten pohyb v té přírodě. Čili ta prostorová inteligence si myslím, že je taky jako dobrá, důležitá pro takovou nějakou orientaci v tom světě našem. Asi sociální ve společnosti a prostorová ve světě, bych tak řekl. >> No, já jsem si všimnul, že máte na máte na košili, že jo, to letadýlko, takovej ten e ten, tak jako klidně se k tomu Můžete jako zmínit. Eh, zase a jak jsi říkal, je to něco, co to asi měl prostě už váš jako táta. Ale co je ten, co tenhlc tenhlencten jako zájem, tadle záliba prostě, jak

říkáte, toho lítání a todle, co to pro vás jako představuje? Vlastně spíš jako ta otázka, než jako proč, tak jako >> co co je ten význam, který odpověť je ohromně jednoduchá. Je to svoboda. Je to neskonalá neskutečná svoboda, protože normálně, když člověk jde po ulici, tak Se pohybuje, bych řekl, v 1D, maximálně 2D prostoru, ale já se pohybuju v 3D prostoru, když tím letadlem vyletíte nad mraky, jo, a teďka když jsou třeba někdy nízko krásný kumulky krásného počasí, tak nedávno jsem takhle právě takové štěstí měl. A teďka to letadlo tím kniplem a těma pedálama vedete

mezi těma mráčkama doprava, doleva. dáte si náklon prudkej, doleva, doprava, jo? Pak se otočíte, uděláte si 360 zatáčku a pak najdete to, když už vás to přestane Bavit, ale vůbec se člověku nechce na zem. Já jsem vždycky já chci tam zůstat, nechci dolů, ale pak když už musíte prostě, tak si najdete díru v těch oblacích a letíte dolů zase a najednou jste zase u té země. ta ohromná svoboda nebo několikrát jsem měl to štěstí, že jsem letěl nad Mírovskou věznici na ten hrad, zámek Mírov, kde jsou vězni přísně, trestaně odsouzení, že jo. >> A teďka

já jsem tam krouží nad tím Mirovským hradem a teď jsem si Uvědomoval ten ohromnej kontrast, že já mám tu maximální svobodu a ti vězní mají tu maximální nesvobodu. Oni tam mají to, vidíte i z toho vršku, ty trojity dráty, jo, to trojity ohrazení a teďka vy v tom letadle si můžete úplně, co chcete, jo, to je nádhera. A tak to je fakt. A s manželkou, když jsme lítali sami, jo, letěli jsme na nějaký hrady nebo zámky nebo letěli jsme na svatý hostinný, nebo na Pálavbu. Nádherný, nádherný pocit. To řekl bych v mém věku čtyřicátníka, Padesátníka,

eh, těžko jako málo věcí, který se jako vyrovnají tomu létání. Doporučuju každému. >> Ano. Ano. No, je to letadla, letadla jsou fascinující. Mě ještě napadlo k tý předchozí debatě taková jako zase otázka do pléna, na kterou si úplně nemyslím, že jako jednoznačná odpověď. Spíš možná to, jak o tom přemejšlíte, eh, zda někdy dosáhneme nesmrtelnostim >> mm, >> či jak moc bude od jak moc od nás jako Od člověka, jako známe dneska teoreticky by muselo bejt to, co tý nesmrtelnosti dosáhne. >> No, existují některé geny, které souvisí s délkou dožití. Konkrétně to třeba gen, který se

jmenuje Fox O3. Fox3, který jehož varianta byla nalezena u těch královských nebo císařských rodů, třeba u Vincoru, britská královna Alžběta II, která dožila 96 let, měla určitou variantu tohoto, měla tento gen. Její matka eh matka královna matka, takzvaná Alžběta I, ta dožila dokonce 100 101 let a královna její prababička Viktorie, ta dožila 82 let. Stejně tak císař Akihito japonský a Hirohito, oba dva ti císaři měli ohromné dožití. Jo, čili tam u těchhle rodů se ukázalo, že existuje odlišná varianta tohoto genu Fox O3. Pak byl gen, který se označil u pokusných mušek a a červíku cenorabdnitis

elegance jako gen Metuzalem, což byl gen, který u doofil způsobil to, že ta mužka odomilka, že jo, nebo banánová muška, Také česky se jí říká, která žila o polovinu déle než normální ostatní mužky a mám pocit, že u toho červíka malého háďátka Cenorabitis Elegant, že to bylo snad až šestkrát tak dlouho. Jo, čili to jsou geny, které asi nějakým způsobem souvisí jako s délkou dožití. A proč to tak je? Co ty geny dělají? Ukázalo se, že oni opravují buňky, hledají tam to, co je poškozeného, nějakou neplechu. Možná také souvisí se zkracování těch telomer. To je

určitě jako určitě jeden Z důvodů. Zkracování telomer je příčina stárnutí. Čže oni nějakým způsobem třeba zpomalují to zkracování těch telometer. To se také už ukázalo. Čili opravný procesy buňce, boj se záněty. To je další věc, která vede zkracování života, jsou záněty. Dlouhodobé záněty, jo, permanentní záněty v těle. To je velice nebezpečná věc, jo. Čili tydlencty geny asi s tímhle nějak souvisí. Takže říká se, že u člověka se tak dá nastavit, pokud by všecko jako si nějak vyladilo, Tak 120 let asi života. >> Hm. Hm. A vidíte teď, jak jste skvěle jste zmínil jako člověka a

teď se neptám, jestli jako vůbec si to dovedeme představit, jak by to vypadalo, ale vidíte minimálně v hlavě jako cestu, která by říkala, tole možná už sice nebude člověk, ale vidím aspoň obrysy nějaký cesty, jak bychom mohli dojít k něčemu, co by daleko jako přesáhlo těch 120 let. >> Jako proč ne. Já si myslím, že opravdu ta obnova těch buněk může být tak dokonalá, když za určitých podmínek, že by se to dalo opravdu prodloužit. Ano. >> No, zajímá mě ještě téma, ke kterýmu se vracím eh velmi velmi jako často a protože eh ztotožňujete dvě témata,

který jsou mimořádně zajímavý a to jak ten tu vědeckou práci a mluvíte o tom jako s fascinující zvědavostí, což je znak, na kterýho si u lidí jako hrozně vážím a myslím, že je skvělej. A druhak Máte vlastně i ten přesah do víry. Jak se vlastně koukáte na konečnost života? Vlastně na tu určitou jako pomjivost? >> Já se na to dívám jako na tajemství. Einstein, kdysi řekl, že nejkrásnější emoce, kterou může vědět zažít, je tajemství na pocit jako tajemná. A já prostě samozřejmě nevím, jak to je, že jo. Víra, proto se tomu říká víra. Není to

vědění. Kdybych věděl, jak to bude, tak to není víra už. Jo, >> tak to je vědění. A já doufám, že v okamžiku smrti nebo potom se to prostě dozvím a pak už to teda nebude víra, už to bude vědění, ale do do té doby to bude prostě víra a bude to tajemství. A jako říkám, tajemství mám rád, takže prožívám tuto krásnou emoci jako tajemná a velkého otazníku a chci se Pána Boha zeptat tak, že ho potkám na spoustu jako věcí jako >> na manželku, jak to, že vám jí přihrál do života takovou skvělou. >> Tomu

poděkuju za manželku určitě, ale chtěl bych se ho zeptat třeba na to, jestli existuje někde ve vesmíru. Třeba to mě hrozně zajímá jako nějaký život, jestli jsme tady opravdu sami. Já se totiž domnívám, že nejsme sami. Já věřím tomu, že není život unikátní na této planetě, že v podstatě kdykoliv se jsou k tomu vytvořený jako podmínky vhodné, takže prostě život jako zákonitě bych řekl vznikne, že je to vepsáno v hmotě. >> Takže to bych se třeba určitě jako na První otázku zeptal na todlencto. >> Ano. No, mně to přijde i z toho důvodu, že jste

zmínil vlastně to samý, co jsem říkal já, že to není otázka jako vědění, proto je to, že jo, víra. Proto jsem říkal, že jí, že se jí snažím jako nepojímat rozumově. Možná mě vlastně s tím zajímá ten eh a teď můžeme jako odbočet vlastně od tý konečnosti života, jako od to, že máme nějakej víceméně vyměřenej vyměřenej >> čas. Mm. Ale spíš jako k tomu, což je Jako téma, který mě velmi fascinuje a přemýšlím o něm ne s nějakou jako depresí, ale se zvědavostí, jak nás jako organismy na ne ty vědomý jako úrovni vědění, ale především

na tý podvědomí a nevědomí ovlivňuje to, že vlastně má víme o tý konečnosti. A když víme, tak znova jako pro posluchače neopakuju to, uvědomuju si, že umřu, ale že ta moudrost těla si to uvědomuje. Tak jakj má vlastně tencten eh tenlencten vnitřní fenomén vliv na to, jak v životě se jako Chováme? >> Já bych řekl, že to má debastačí, že opravdu to je jeden z mála tvoru, který jako člověk, který si uvědomuje tu svoji konečnost, že zemře, že tady nebude navěky a že to obzvlášť u těch extra inteligentních lidí a přemýšlivých, vnímavých, citlivých lidí může

často vést k sebevraždám nebo nějakým depresím a podobně, jo, že opravdu to je spíš jako devastační. >> Hm. že že jo, nakonec to, když si člověk Uvědomí, že teda opravdu tady nebude pořád, to to vůbec není jako veselé. Samozřejmě pak jediná cesta je ta víra, kdy věříte v to, že bude nějaký posmrtný život a že to teda pokračuje, že ta smrt není tečka za větou, ale že je dvojtečka. Za tou dvojte dvojtečkou existuje nějaká přímá řeč ještě, která bude třeba ještě zajímavějš. To je proto jako já si myslím, že to je jako proto ta víra

je určitým osvobozením od tady té devastačního působení tady toho Poznání. >> Nakonec když člověk prozřel, že jo, když zjistil Adam a Eva, že jsou nazí, to je právě ten moment, že zjistí, že jsou smrtelní, když se chtěli vyrovnat Bohu a tak nakonec zjistili, že jsou smrtelní, že jsou nazí vlastně. No, tím se odlišili od zvířata. To byl ten moment, kdy vlastně cvak na něco přeplo mezi živočichem a a člověkem moudrým. Homo sapiens, >> ne? Todle vy jste zmínili ty jako Sebevraždy, protože to je zajímavý téma, protože když si vememe, jasně, dějou se, možná jich přibývá

v posledních letech, ale v globálu těch sebevraž není ani zdaleka jako tolik, aby vlastně ten destruktivní element byl tolik jako uvědomělej, když vlastně jako všichni jsme pomýví, nějakou dobu tady jsme, pak už tady zřejmě jako nebudem nebo možná tady budem. To, jak říkáte, to je to tajemství, který si oba dva oba dva odneseme až do toho jako posledního dne. >> Ale stejně jako naprostá většina lidí v tom životě pokračuje i přes todlencto jako tím destruktivní jako uvědomění na tý nějak jako vnitřní úrovni. A to je pro mě jako strašně zajímavý jako prostor, ve kterým vzniká

obrovský množství otázek jako je a asi bysme se tím dotkli jako smyslu života, že? Ano, určitě put sebezchoví jako asi ten hlavní motor a člověk vlastně se snaží se zreplikovat, že jo. Základní vlastně funkcí jakoosi života je, kdybychom si Měli třeba definovat život. Já jsem se té otázce hodně věnoval, mám dokonce přednášky v brněnském planetáriu o vzniku života, o definici života, eh, jak či to je moje oblíbené téma. Smyslem života je dělat kopie sama sebe. Někdo říká, že, že jo, Richard Dawkins říká, že my jsme pouze veh vehikly, které, které si vytvořit naše geny, aby

se kopírovaly efektivně a přenášely do dalších generací. Čili smyslem každého jedince je vytvořit svoje kopie a poslat Ten život dál. Čili to je ten put sebezchovy přeneseně takhle do dalších generací a je to vlastně úplně ten nejzákladnější princip jako života, že jo, vytvářet svoje kopie a který už od těch prvních replikátorů před těmi asi 4 miliardami let ty první RNA replikátory, to nebyla ještě denná molekula, ale byly na bázi RNA molekul, kraťoučkých replikátorů, které první v té prapolevce prostě začaly se vytvářet svoje kopie. Vyvořili Si takzvané RNA enzymy, neboli rybozimy, vytvořili kopie sama sebe a

tam začal život. Tam se to začlo všecko točit a postupně se vytvářela vyšší a vyšší komplexita, jo, až vznikl člověk a všecky dnešní organismy. Čili to je jako ten put sebezchovy určitě je vpsaný jako v té hmotě, jo. To je ta základní vlastnost, schopnost replikace. Čili jsme takový jako portály prostě pro geny, který se občas jako spouzej, když ten když hodně věcí jde špatně, tak v Podstatě i přesto, že ty geny by se rádi replikovaly, tak ten jako určitej portál, ten člověk s tím jeho vědomím, tak řekne prostě ne a dost a jdem skočí třeba

jako pod vlak. Ano, to je, ano, to je zase ta svobodná vůle, že jo. Já si myslím, že jsme svobodní a to je třeba to, že člověk teda spáchá tady tuhle hroznou věc, jo, že překoná i ty py všecky a že jsme opravdu svobodní. No. >> Hm. No, svobodná vůle na to je jako velmi zajímavá knížka, kterou to je taky Pro mě tole je strašně složitý téma, protože jako vlastně chci věřit a proto pochybuju o svobodný vůli. je ve mně to pouzení jako. >> Říkám si, že v nejhorším případě je to sakra dobrá iluze, protože

jako to Ale je o tom fantastická knížka, kterou kterou napsal Neurověs Robert Sapolsky, jmenuje se Determint >> a on tam vlastně se pere se všema těma teoriema o svobodný vůli a zkoumá je z pohledu jakoby neurovidy. Je to člověk, Kterej myslím v mládí byl jako věřící, >> velmi jako ortodoxní a pak tu víru jako opustil. Ale třeba pro mě to bylo, já strašně rád čtu provokativní knížky. Jo, jo. >> Knížky, který jako koukaj na věci jinak, než na ně třeba koukám já nebo bych minimálně chtěl koukat. >> Vy si říkáte jako: "Pojďme se podvat s

tím nejlepším argumentem". >> Jo, >> a třeba zůstat jako u toho svýho. No. >> No, to je takzvaná Pascalova sázka, jestli jste na to někdy nenarazil, >> jestli třeba věřit teda nebo nevěřit vlastně, že jo, když řekněme, že jsou v podstatě čtyři možnosti. Doufám, že to nespletu teda nějak. Buď teda Bůh je a já věřím, pak je to jako v pořádku. Nebo teda Bůh není a já nevěřím, to je taky v pořádku. A pak jsou tady dvě možnosti, kdy Bůh teda je a já nevěřím a to pak má katastrofální dopady, že vlastně teda, Když tam

budu věřit a Bůh existuje, tak prostě jako v uvozovkách se dostanu do pekla nebo nedostanu se minimálně do nebe nebo třeba také ano, jo, to nikdo neví a naopak. Takže to je jako fatální teda tadycta varianta a pak je ta čtvrtá možnost, kdy teda Bůh není a já věřím a to je akorát ztratím trošku energie ze svého života, že prostě budu chodit do toho kostela, nebudu dělat nějaký rituály, budu věřit, ale no tak to je jediný, co jako Ztratím. Hol prostě Bůh není. No tak není, ale jako neztratil jsem zas tak moc, jako bych mohl

získat, kdyby ten Bůh prostě byl a já jo, já jsem teda věřil. Jo, tomu se říká Pascal. To je chlad chladný kalkul taky. >> Ano, o tomhle mluvilo jakoby řada řada psychoanalytiků a i jako prostě autorů, který vlastně říkali jako to ten slavný ničeho výrok prostě Bůh je mrtev, nebyl pozitivním slova smyslu. Ten prostě byl jako teď Tady jsme v chaosu a pro 90 % lidí >> by jakákoliv forma Boha byla lepší pro to, aby byly lepším jako člověkem. A je vlastně bůh je mrtev není tak vítězoslavný, protože teď nám vzniknou vlastně úplně jiný jako,

>> jak to říct, jako jiný jiný problémy, který můžou bejt řešitelný, ale bude to poměrně jako složitý. >> Jasně, jasně. >> To je v tom by to v tom by to Já ještě abych máme ještě posledních pár minut, Ale mám pro vás knížku. Vy jste mimochodem říkal, že eh že rád cestujete na sever, čili jsem vám vybral, nevěděl jsem o tom, ale vybral jsem vám knížku eh nedosažitelné prvenství od ohně k ledu sám napříč Antarktidou. >> Děkuju mockrát. Děkuju mockrát. Je krásná věc. Moc rád si přečtu, protože polární oblasti, ať už severní nebo jižní, jsou

prostě fascinující pro mě. Děkuju mockrát. >> Čím, čím vás tak přitahujou eh tydlety Oblasti? >> To je výborná otázka. Zaprvé teda klidem. Tam je hrozně málo lidí. Tam jsme s manželkou sami a jenom stáda sobu. Jo, občas nějaký medvědce. E, takže ten klid potom tam je taková speciální atmosféra nějaká. Tam voní ty sosny v té Tajze teda zejména voní ty borovice, voní tam rojovník, to jsou specifické vůně, takže krásná vůně. Eh, celkem ticho. Jo. Eh, já nevím, je to takový čistý všecko tam. Tam nelétají Třeba žádná letadla. Na nebi nevidíte žádný čáry nikdy. Je tam

čisto, čistej vzduch. Ohromně tam se úplně jinak dýchá. Vždycky, když tam přiletíme, tak se nadechneme úplně jak znovu narození. Takže opravdu těch věcí, který jsou tam unikátně hodně. No, >> takže se tam vždycky vracím. Já už jsem, já když s tím byl 17 let, >> no, >> tak jsem eh tak jsem měl kamaráda z Ruska, tehdy z Murmánska, což je město Za polárním kruhem daleko na severu Ruska. nejsevernější město vůbec jako největší město za polárním kruhem na světě >> a já když jako byla tehdy taková ta pyreepíska, takový to dopisování téměř jako povinné, tak jsem

si říkal, když už teda musím si s nějakým Rusem dopisovat, tak ať aspoň z nějaký zajímavý oblasti. A poprosil jsem a dostal, podařilo se mi získat kontakt na kamaráda z Murmanska. Do dneška se přátelíme, navštěvujeme se Ono už jak Američan, dneska má americké občanství. Byli jsme za ním v Minnesotě letos jsme byli teď se přestěhovali do Kalifornie. už je vlastně Američan navíc. Ale proč to říkám, protože tam v tom roce jsem byl, když by mělo 17 let, poprvé za polárním kruhem, když jsem ho navštívil v tom Murmansku, který se mi tam moc líbil, ještě bych

se tam určitě chtěl někdy podívat >> a tam jsem se v uvozovkách nakazil tím Polárním virusem a ten vás prostě, jak se jednou nakazí, nutí pořád se tam vracet. Takže my s manželkou každé dva roky teďka zhruba přibližně plus mínus tam jezdíme, létáme na sever Finska nebo do Norska, tam si vždycky půjčíme auto a jezdíme, pojezdíme to tam, máme tam svou chatičku už takovou, do které se vracíme dřevěnou, maličkou, 4x4 m, dvě postele, malej stoleček, tam máme vaření takový, tam si vždycky vaříme, je to u jezera. Koupu se tam v těch jezerech se dá Krásně

koupat. Voda je teplá jako jo. Komáru některý je to horší, některý lepší jakdy. Prostě je to ohromný. Každému velice doporučuju. Opravdu nádherný místo. >> No to jako nejdůležitější. Eh, máte na to asi skvělýho partnera, jak to zaznívá opakovaně opakovaně v rozhovoru. To je echě, >> to je velký požehnání. Je teda nějaký místo na tom jako severu? Třeba já jsem, já jsem byl maximálně v Dánsku, e, který Byste mně a možná je posluchačům jako doporučil. Říkáte jako když na sever, tak sem. >> Ano. Tak na hranicích Norska a Ruska, to je úplně na tom nejzším severu

Norska, kde hraničí Norsko malým kouskem s Ruskem. Tam je národní park Pasvik. Národní park Pasvik, kde je taja. Krásná. Je to vlastně trilaterální park, který tam je trojmezi Finska, Norska a Ruska. Dokonce jsme šli přímo na ten bod toho trojmez. Tam byli pohraničníci, Noršti se samopalama. Jo, nás tam zdravili a to takže tam ten pasiv teda bych velice doporučoval. To je krásnej park. Tam si můžete půjčit motorovej člun. Jsme si půjčili a jezdíte tam po těch krásných jezerech. Nádhera. >> Naprosto úžasný. Utekla nám hodinka a půl. Bylo to velmi rychlý, jak jsem říkal. Tak bych

vás tady potřeboval na tři na 4 hodiny, abychom mohli do těch do těch téma jí tématít hlubším e stylem. Ještě jednou ukážu posluchačům Knížku. Tajemná řeč genu. Jak jsem říkal, já jsem ji tenhle rok koupil už pětkrát pro dva hosty. Dvakrát jsem ji koupil jako dárek a pro mě byla mimořádně skvělá. Čili vám i vaší vaší sestře za tu knížku moc děkuju a vám velké poděkování za to, že jste si za mnou udělal výlet do Prahy. >> Ještě jednou děkuju za pozvání. K té knížce bych chtěl zdůraznit, že to je zejména zásluha mé sestry, novinářky,

Celoživotní zkušené novinářky. Díky níž je ta knížka poměrně ohromně čtivá, to krásně plyne. Já jsem dělal jenom takového toho tupého odpovídače na krásné sestřiny otázky, takže to je zejména teda její zásluha. Hlavně sestře bych chtěl poděkovat, byl jsem moc rád, že jsem se sestrou mohl vytvořit takové společné eh sourozenecké dílo. A vám ještě jednou teda děkuji a přeju vašim posluchačům vše dobré. třeba se někdy ještě potkáme. >> Já myslím, že jste odvedl tu skvělou práci i vzhledem k tomu, že my jako dva muži máme ten degenerující chromozó a taky jediný, co možná můžeme dělat, je

právě asistovat těm nadegenerujícím ženám. >> Těm bychom to mohli uzavřít. Bylo mi cti. Na >> shledanou. Děkuju. Yeah.