David Peroutka: Zenové křesťanství - 12. 2. 2026

Dobrý večer všem. Vítejte u nás. Hanka mě tady ani nemusí vítat, protože tady bydlím, že?

A jsem David Peroutka a nabídnu vám přednášku o zenovém křesťanství. Zenové křesťanství takový podezřelý název. Někdo by mě mohl podezříat z toho, že že vás budu navádět k tomu, jak si něco vypůjčovat ze zenu ze ze zenového budhismu.

Ve skutečnosti tou mou myšlenkou je spíše, že eh spíše to, že křesťanství si vlastně nemusí od zenového budhismu jakoby vypůjčovat, protože by se zenovou spiritualitou eh křesťané mohli spíše inspirovat k objevování téhž bohatství u sebe doma, čili znovu objevování nějakých původních hodnot, které které máme a možná i nějaké je přeskupení hodnot h žádoucí. Ono i takovýto návrh může v určitých lidech probouzet obavy z toho budhistického vlivu nebo z nějakého synkretismu. Tak bych pro začátek upozornil, že že to katolické křesťanství na rozdíl od některých jiných proudů.

Mám na mysli třeba evangelikální proudy nebo letniční křesťanské proudy. Katolické křesťanství se vždy vyznačovalo schopností právě čerpat inspiraci i z jiných z nekřesťanských duchovních tradic. Příkladem může být třeba sám Tomáš Akvinský, který využíval využíval nejenom nejenom muslimské autory, jak známo, ale také novoplatoniky jako Simplikia nebo Prokla, kteří, jejichž filozofie byla spjatá s pohanským náboženstvím.

A Tomáš věděl, že v tom není první eh o o svatém Augustínově, který žil více než 800 let před ním. O svatém Augustínu Tomáš Akvinský poznamenává, že Augustín následoval Platona, nakolik jen katolická výraz nesla. Ovšem tímto Platonem ve skutečnosti byl novoplatonik Plotinos, kterého Augustin četl a z kterého čerpal.

A to byl pohanský mystik, známý svými extázemi, svým asketismem a a kontemplací. Augustin vysloveně říká, že ty platonské knihy, že mu byly ty knihy platoniku, že mu byly připraveny Bohem a říká, že je musí vložit do svého díla, čili čerpá z těchto nekřesťanských tradic. Takže mimochodem Plotinos, já když jsem, já když jsem vstoupil do Klášter v roce 96, jsem provokatér, tak jsem my máme takový zvyk, že na dveře cely si dáváme obrázek nějakého svatého a já jsem si tam tehdy dal plotýna a a eh tehdejší představený to byl Ital, tak nad tím bědoval a říkal: „On tam má na dveře Platon.

" A já jsem říkal: „To není Platón, to je Platinos. " On říkal: „No, to je ještě horší. Tak a vidíte, tak už svatý Augustin, jo.

Takže chci říct, že jestliže e katolicismus je schopen takto nacházet inspiraci v nekřesťanských, duchovních kulturách, proudech, osobnostech, tak tím vzniká otázka, jaký význam může mít pro křesťana zenový budhismus. To je to je naše téma. A já bych začal takovým pohledem do dějin.

Ono se Zenem se křesťanství dostalo do kontaktu samozřejmě daleko později než s tím novoplatonismem. Nicméně eh není to nová věc. Eh kontakt se Zenem začal už v 16.

století přinejmenším. Což je doba, kdy František, svatý František Ksaverský, jezuický misionář v Japonsku se vřele přátel přátelil se stařičkým Zenovým mistrem, který se jmenoval Ninšicu. Byl to opad chrámu Fukušodi, který vidíte na obrázku.

Eh, a svatý František tohoto zenového mistra, zenového mnicha v jednom svém dopisu nazývá nazývá ho požehnaným mužem. Je to doba, kde jezuité vlastně kdy jezuité označí za zen tu zenovou meditační praxi právě tím latinským termínem meditace, tím termínem meditáci. Jo, jeden z Františkových eh společníků, společníků svatého Františka Kavverského Kozme de Tores, konstatoval, že příslušníci zenové školy jsou lidmi velkých meditací.

Tak to bylo 16. století a v první polovině 17. století jeden z františkových následovníků, eh patir Jo Rodriguez Cuzu, to Cuzu, co je japonské přízvisko z japonského slova př tlumočník, eh vyslovoval mínění v jednom ze svých v jednom ze svých dopisů vyslovil mínění, podle kterého vlastně Zen není ani tak náboženstvím, ale jakousi filozofií prakticky zaměř prakticky zaměřenou filozofií.

podobnou stoicismu a konstatuje, že tito zenoví filozofové s meditací spojují i, jak říká, záhadné a metaforické náměty k rozjímání. Co tím myslí? Koány, že?

Eh, zenové koany. A že dosahují přirozené dokonalosti. To znamená na té duchovní cestě prostě používají ty prostředky, které jsou přirozeně možné.

A otec Rodrigez to oceňoval. Říká o těch zenových filozofech, že že svým vnímavým hledem do skutečnosti dospívají k poznání první skutečnosti. Tím František myslel, teda tím Rodriguez myslel Boha.

A říká také, že neargumentují, že se nepřou, že nekladou důraz na slovní výuku, že jdou spíše cestou oproštěnosti, vnitřního pokoje, vyrovnané vyrovnané mysli. No a všimněme si teda, že Rodriguez zařadil Zen do filozofie spíše než náboženství. Ani ani takováto kategorizace Zenu není přesná.

Není to úplně filozofie. Nicméně my se na to můžeme všimnout, že eh že tento bystrý vzdělaný křesťan Rodriguez díky díky tomu přímému setkání se Zenem nevnímal Zen jako konkurenční náboženství, ale Zen je filozofií, což otvírá možnost, že je pro křesťanství čímsi čímsi z čeho lze čerpat, protože křesťanství čerpalo z nekřesťanských filozofií. Eh, vis Tomáš Jakvinský nebo Augustin, jak jsem říkal.

K výraznějšímu křesťanskému objevování Zenu ovšem došlo až v průběhu 20. století díky řeholníkům, jakými byli zejména Hugo Enomia Lassal, který touto cestou šel už od 30. let už od předválečných let.

Já zároveň tam vždycky na na obrázku vidíte i publikaci nějakou reprezentativní toho autora. Takže první z nich byl Hugo Enomia Lasal, jezuita, dále Benediktín, Elred Graham, zenový katolicismus. To zní zajímavě, že?

Pak slavný trapista, jehož jméno asi většinou znáte, Thomas Merton. Na obrázku teda není se Zenovým mistrem, ale jak vidíte s s mladým Dalajlámou. Eh, Merton putoval do do Asie, aby zkoumal zenovou spiritualitu.

A ještě bych jmenoval teda irského jezuitu Williama Johnstona, ze kterého také budeme, ze kterého budeme také citovat. Takže eh bych skoro řekl, že zenové křesťanství, jak vidíte, že to už je velmi tradiční záležitost. Ostatně i sám druhý vatikánský koncil s papežem v čele k něčemu nás takovému takřka povzbuzuje, protože říká, cituji, budhismus ve svých rozmanitých formách, čili v té formě zenu, učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřovou myslí buď dojít do stavu dokonalého osvobození, to zní lákavě, že?

A nebo ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí. dospět k vrcholnému osvícení. Tolik druhý vatikánský koncil.

No a je otázkou, jaký vztah mezi křesťanstvím a zenem? Jakého typu je to vztah? Jakým způsobem se může křesťan k Zenu vztahovat?

Jedním modelem by byl jakýsi paralelismus, kladení vedle sebe, cizím slovem juksta pozice, kladení dvou věcí vedle sebe bez sloučení. Eh, tak touto cestou někteří autoři se ubírají. současná autorka, jedna současná autorka Kim Boykin, Američanka, původně budhistka, která po své konverzi ke křesťanství se věnuje tomu, že učí křesťany zenové meditaci.

Tak tato tato tato duchovní učitelka vysvětluje vztah křesťanství k Zenu právě ve stylu té té paralelní nějaké juksta pozice. Cituji z jejího z její knihy. Řekla bych, že když křesťan praktikuje zen, je to podobné jako když matematik hraje tenis.

Pokud jste matematik a chcete hrát tenis, prostě zůstaňte matematikem a hrajte tenis. Není v tom žádný zvláštní trik. K matematice nepotřebujete nosit kraťasy a tenisky a při hraní tenisu nemusíte přemýšlet o diferenciálních rovnicích.

Pokud jste křesťan a chcete praktikovat zen, stačí zůstat křesťanem a zároveň praktikovat zen. Podobný paralelismus nacházíme i paralelismus dvou spiritualit vedle sebe, které se nevylučují, ale ani se nespojují. Vidíme u jiných autorů, u jednoho indického jezuity pocházejícího z barmy a sami čteme.

Cituji: "Jsem křesťan a zenový mistr. Když když slavím eucharisti nebo vykonávám křesťanskou službu, jsem skrz naskrz křesťan. Obývám křesťanské vidění světa a vyjadřuji křesťanské vidění.

Když dělám zen, jsem skrz naskrzová osoba. Obývám pak zen budhistické vidění světa a učím a vyjadřuji zenové vidění, zenovou zkušenost a disciplínu. Pohybuji se v obou bez omezení.

Proto používám ve svém učení křesťanské i zenové pojmy. Zen je však pro mě zen a křesťanství křesťanství. Není zde žádné mýšení ani směšování.

Tak to je jedna koncepce. Jedinou koncepcí by bylo naopak slučování křesťanství a zenu do jakési jedné spirituality, již zmiňovaný Hugo Enomia Lasal, který vlastně byl patrně prvním, kdo hlouběji se pokoušel eh o setkání těchto dvou spiritualit, tak ten e popisuje, jak od pouhého paralelismu spontánně vlastně dospěl k tomu spojení těch dvou spiritualit. Cituji, cituji z jeho díla.

říká zpočátku pro mě bylo byly křesťanství a zen jen dvě jen jako dvě rovnoběžky. To znamená, že jsem zůstával věrný křesťanství a přesto jsem následoval pokyny ze nového mistra, dvě rovnoběžky. Postupem času se však z těchto dvou linií bez nějakého teoretizování stala jedna.

Prostě se to stalo. Minimálně pro mě samotného v tom není žádný rozpor, ať už tomu někdo uvěří nebo ne. No a smyslem přednášky nabídnout ještě jiný třetí model, který neznamená ani tu ani tu paralelní jsta pozici, ani to smíšení, smíšení dvou tradic.

Ta moje osobní zkušenost se utvářela jinak. Eh, například jsem zažil, že vnímání typicky typicky zenové vnitřní svobody mi pomohlo doceňovat osvobozující moc křesťanské spirituality, zvláště karmalitánské. Totéž platí o o vnitřní mlčení, totéž platí o meditaci.

Čili sympatie k zenovému budhismu mi takto pomohly a dokonce mi pomohly i k nové radosti z řeholního života, z liturgie. Když jsem vnímal, jak zenoví mistři si váží svých pravidel a těch prostředků duchovního života, nebo jak budhisté společně recitují a zpívají suttry nebo provádějí úklany až k zemi, tak jsem jako řeholník si nově zamiloval ta určitá řádová pravidla, zvyklosti. S větší láskou, s větším rozuměním jsem najednou trávil liturg čas liturgie, recitování žalmů.

A obzvláště mě inspirovala ta Zenová myšlenka, že ta tradiční recitace posvátných textů, že je vlastně jenom jinou podobou meditace. Duše může spočinout v tom toku liturgie, nechat se jim nézt, prostě jen vnímat to ta uzdravující slova, rituální konání. Já zdůrazňuju teda, že křesťan si nemusí od zzeového budhismu vypůjčovat, ale nalez něm tu inspiraci k tomu znovu znovu vlastní vlastní tradice.

Nicméně musím učinit jednu malou výjimku, jednu malou vsuvku. Připustit, že je tu výjimka. Existuje cosi, co by měl podle mého názoru křesťan, nebo přesněji řečeno kontemplativní křesťan, že by měl pokorně a vděčně přejmout z těch tradicálného východu, zejména ze zenové tradice.

A jedná se o nakládání s tělem při meditaci. Křesťanská tradice v tomto ohledu říkala jaksi bych řekl příliš málo. Při meditaci je užitečné takové věci jako držet rovně páteř, aby hrudní koš nestačoval bránit se, aby se dobře dýchalo.

Je dobré si uvědomovat své tenze v těle, vědomě je uvolňovat, tenze, neklidy. eh takto zacházet dobře se svým tělem při meditaci. A v tomto směru se současná křesťanská kontemplativní spiritualita od Zenu už mnoho naučila a myslím, že to je dobře.

Například jeden bosí carmelitan Wilissen plodně čerpá z této zenové tradice, když učí při tomu, čemu on říká, křesťanská hlubina meditace, když učí při této meditaci dobře zacházet s tělem, zapojit i tělo do meditace, do modlitby. Tak to je takto zde při tom nakládání s tělem opravdu jsme se museli přiučit, něco přejmout. Pokud jde o dýchání při meditaci, tak zde opět zase platí, že už můžeme pod vlivem v Zenu se spíš rozpomínat na vlastní tradice, protože konkrétně v hezichastické křesťanské eh tradici existovalo už od středověku to zapojování dechu do vnitřní modlitby.

Středověcí křesťanští hezichasté, podobně jako zenoví mistři, učili usebírat se pomocí sledování svého dechu. Spolu s dechovaným vzduchem, jakoby mysl sestupovala z hlavy do srdce, z odmyšlení k hlubším rovinám. Já v dalších úvahách budu k sobě přiřazovat určité budhistické a křesťanské perspektivy, ale nepůjde o pouhé jaksi srovnávání s nějaké samoučelné srovnávání, ale o to, aby nám právě ty zenové impulzy jakoby nasvítily cenné perspektivy křesťanství.

o to půjde. A takovým prvním tématem, nebude jich moc, budou vlastně jenom dvě větší témata, tak tím prvním je ovšem obsáhlým je vnitřní mlčení. Vnitřní mlčení jako svoboda a jako bdělost.

Já jsem dosud o Zenu mluvil. O Zenu jsem mluvil jakoby už bylo samozřejmě samozřejmě známé, co to Zen je. jako byste to všichni věděli, já taky.

Ve skutečnosti nejenom, že definice zenu není samozřejmá, ale možná je dokonce nemožná, protože skoro bych řekl, že definovaný zen by už nebyl zen. Podobně jako v ta v taoismu se říká, že tao, které může být vyjádřeno, není věčné tao. Eh, a mimochodem Zen, či původně v čínštině Chan vlastně co do svého zrodu byl ovlivněn právě taoismem.

Na otázku, co je podstatou Zenu, by tak možná bylo nejlepší odpovědí mlčení. A eh opravdu eh Hugo Enomia Lasal říká, že co je Zen? říká, že zen je naprosté mlčení.

Říká to souvisí s faktem, že e sanskrtské slovo Diana a palijské v čínské verzian a v japonské zen znamená vlastně meditace. Ovšem nikoli přemítavá meditace, jako je díky jako je třeba benediktínská lekci odevíná nebo nebo ta imaginativní meditace Ignáce zlojoli, ale mlčící meditace. Takže si řeknem něco něco málo nebo něco více omlčení.

Já jsem ostatně člověk, který s velkou oblibou toho mnoho namluví o mlčení. Mlčení v meditaci, to znamená především mlčení vnitřní. Především mlčení vnitřní.

Doslova v zenové tradici se říká nemyšlení. čínsky ven, japonský Hirio. To zdůrazňuje především ta zenová škola Soto a tady jsou ty podobnosti.

Tady jsme vlastně zváni, abychom podobné nebo tytéž věci objevovali ve vlastní tradici. Podobně i křesťanský učitel, duchovní otec našeho řádu, řádu po svých karnalitánů svatý Janoc kříže. O kontemplativní modlitbě říká, cituji, jakákoli myšlenka nebo přemítání, o něž by se pak chtěla duše opírat, by jí překáželi, zneklidňovali by ji a tropili by hluk v hlubokém mlčení, které má vládnout v duši.

A bylo by prosím omylem se domnívat, že toto utěšení rozumu, že je vyhrazeno až mystikům, až těm, kdo dostí dostanou dar vlité kontemplace. Svatá Terzie z Avily, e reformátorka Karmalitánského řádu eh nám již eh pro ty předmistické fáze kontemplativní moderby radí, aby si náš rozum dopřál neděli, čili odpočinek, aby rozum doslova říká umlknul. A to už říkali středověcí hezichasté v oblasti východního křesťanství, když radili, cituji, uchovávat své srdce v hlubokém a úplném mlčení a být zklidněn eh ode všech myšlenek.

A pak je tedy další rovina mlčení. Já bych eh teď jsem krátce zmínil mlčení v meditaci, zdůraznil, že je i v naší křesťanské tradici. Teď bych rád zmínil co se jako náukové mlčení.

Eh to konstatoval už zmíněný jezuita Juao Rodriguez Cuzu v 17. století, když se setkal se Zenem v Japonsku jako misionář, když o Zenových mistrech referuje, že cituji, zásadně nediskutují, ani se s ostatními nehádají o argumentech a své žáky nevyučují. Eh, to je ten nedoktrinální přístup, jakési náukové mlčení.

Zenová legenda říká, že Zen pochází od samotného Buddhy. Jak jinak? Protože Buddha jednou namísto očekávané promluvy a vysvětlování osmičlenné cesty a tak dále, jenom pozvedl květ a mlčel.

A jediný učedník Mahakašiapa nebo Kaša pochopil, usmál se a od toho okamžiku se prý tím neslovním, nedoktrinálním způsobem předává zen. Historicky eh pravděpodobně je tím zakladatelem zenové tradice až v 6. století po Kristu indický mnich Bodhidharma, který přišel do Číny a na otázky čínského císaře po obsahu posvátné pravdy odpovídal, že tato posvátná pravda je prázdná.

A svým nástupcem učinil mnicha, který na podobou na podobnou otázku odpověděl pouze tím, že že povstal, pozdravil tradiční úklonou a zase usedl. To je ten odpor k té k těm naukám, k těm definicím a pojmům a koncepcím a tak dále. O necelých 200 později šestý bodyarmů nástupce, šestý patriarch Hueeng píše, cituji: "Kdo si opravdu uvědomil dharmu nemyšlení, pochopil všechny dharmy.

Dharma znamená cosi jako pravda nebo zákon. " Pokračuji v citaci. Od jakživa se však tajemství darmy předávalo mlčky.

Ahojinen hovořil o odpoutanosti nebýt spoután a hovořil o nemyšlení. Podobně i náš svatý Jan od kříže nabádá ve svém výstupu na Horu Karmel nabádá, cituji, nechat duši volnou a nespoutanou a neznavenou všemi možnými poznatky a myšlenkami. Hueeng hlásá neformovost.

říká, jen budeme-li schopni takového odstupu od všech forem, podstata naší přirozenosti zůstane ryzí. Čistota nemá tvar ani formu. A podobně Jan od kříže zdůrazňuje, že duše nezávislá na formách má, říká svobodu ducha, která neulpívá na ničem z těchto prostředků.

Jan od kříže vysvětluje: "Proto duše, jež má dojít v tomto životě ke sjednocení, v onom svrchovaném spočinutí a dobru, po všech stupních úvah, forem a poznatků musí jimi projít a skoncovat s nimi. Vždyť nemají žádnou úměrnost. s cílem k němuž udávají směr.

To nám může připomenout to zenové vyjádření. Eh, vyjádřeno zenovým způsobem. Sebelepší formy, sebelepší poznatky, nauky, pojmy, koncepce jsou jen tím prstem ukazujícím na měsíc.

Jak říkají noví mistři. Nemáme být zaujati prstem. Jeden z nejslavnějších Koanů vypráví, že když čínský mistr Čao Chou japonsky Joshua žil v 9.

století, když dostal otázku, zda je v psovi budhovská přirozenost, odpověděl: "Ne čínsky" v. Což je zvláštní, protože budhisté věří, že budhovská přirozenost je ve všech vnímajících bytostech. Podobně i křesťané vyznávají řečeno slovy Tomáše Akvinského, že cituji, Bůh je ve všech věcech, neboť je jeho substance všemu přítomná jako příčina bytí.

Jo, říká Tomáš. Takže budhisté říkají, že budovská přirozenost je ve všech bytostech. Proč tedy Čau Čau ohledně psa odpověděl své ne?

Abychom neulpívali na poznatku na té rovině toho pojmového vědění. Zpochybnil toto vědění. Ten Koan nebo Kunkan eh nás má jakoby vykolejit z našich konceptualizací reality.

typické zenové neochoty k těm doktrinálním odpovědím si můžeme všimnout také v tom, co píše svatý František Saverský, když ve svém dopise, když zmiňuje své rozmluvy s tím zenovým obatem eh Nišuem, jak jsem říkal, že se s ním zpřátelil. svatý František píše, cituji, v mnoha rozhovorech, které jsem s ním vedl, jsem zjistil, že má pochybnosti ninšicu, že má pochybnosti a není si jistý, zda je naše duše nesmrtelná nebo zda umírá spolu s tělem. Často říkal ano a pak zase ne.

Obávám se, že ostatní učenci, ostatní učení mniši jsou na tom stejně jako on. Je však úžasné, jak dobrým přítelem mi tento muž je. Ninšicu promlouval svým přátelstvím a ne na náukami.

Jo, ty rozmlžil ty nauky. Na těch nestavěl. Někdo by se mohl obávat, že mlčení, nemyšlení, ten nedoktrinální přístup, že vlastně znamená odmítání a tedy popírání svatých nauk.

Ovšem jak znova, tak pozor i křesťanská duchovní tradice odpovídá, že nejde o popírání, ale jde o to, abychom překročili jak tvrzení, tak i popírání. Jedna budhistická filozofická škola říká, že cituji, Buddha je odpoután od prohlašování, že to je a to není. čili tvrzení a popírání.

Juntungtia navazoval na tuto filozofickou školu budhistickou. Žil žil v 8. století, tuším.

A a zároveň se stal teda eh zenovým nichem a pod vlivem Hueenga eh se připojil k Zenové škole a říká, cituji, jak tvrzení, tak i negace se stává pastí, z níž je nutné se vysvobodit, aby bylo dosaženo prázdnoty. O tom, co je ta prázdnota, ještě budem mluvit. Tak to toto překonání, tvrzení a popírání, afirmace a negace.

Přitom si křesťanský teolog nutně vzpomene na jednu z nejvýznamnějších postav křesťanské mystiky a filozofie a teologie, kterou byl anonymní mnih, který psal zhruba na přelu 5. století pod pseudonmem Dionysios Areopagita. U Dionysia je to tak, že on nezůstává u takzvané negativní teologie, ale učí překročit jak jak tvrzení i tak i popírání, jak afirmace, tak i negace, aby se mysl stávala, říká, zcela neměmou.

Afirmace podedionysia znamenají, že o Bohu, že Bohu přisuzujeme nějaká jména, to znamená atributy, jako třeba, že je dobro, že je bytí, život, moudrost, moc. Ale naše pojmy, tyto naše pojmy jsou nedostatečné. Naše pojmy jsou nedostatečné, když jde o Boha.

pokusy uchopit pojmově Boha jsou zavádějící a proto musí být korigovány odpovídajícími negacemi. Takže Dionysus pak pokračuje poté, co stanovil ta Boží jména, tak je zase popírá. říká, že první příčina, čili Bůh, není mocí, není světlem, není není eh eh ta první příčina není živou, není životem, není pravdou, není vládou, není moudrostí, není jedním ani jednotou, božstvím, ani dobrotou, není ničím z toho, co není, ani co je.

Promiňte, teď je to trošku filozofické, tak se držte. Ale Dionysius pak končí, no nejdříp byly afirmace, pak tyto negace a nakonec končí upozorněním, že o první příčině, cituji, nemají smysl afirmace ani negace, nýbrž ona převyšuje afirmace i negace. A toto výsostné, výsostné poznání, jak to nazývá hyperoché výsostnost, znamená umlkání mysli.

A to potvrzuje sám Tomáš Jakvinský, který Dionysia studoval a obrovsky z něj čerpal. Tomáš Akvinský říká, cituji, že naše mysl se tímto nevěděním, sekundům ignoranciam, za pozemského putování nejlépe spojuje s Bohem, jak říká Dionysios. A nevědění.

To nevědění není pouze teologický, teologická koncepce. Je to praxe, která zasahuje všednodenní život. To nám připomíná svatý Jan kříže, když říká, že duše říká doslova setrvává v onom nevědění o ničem.

Když toto Jan od kříže říká, tak má na mysli především neposuzování situací, osob. To neznamená, že bychom v doslovném slova smyslu neviděli a nevěděli, ale vím, jako bych nevěděl. To znamená se zdravím, s laskavým nadhledem, odstupem, s vědomím, že mé vědění je na nejvyše jenom mým dílčím hlediskem, že to není pravda sama.

A toto toto nevědění, to je velká vnitřní svoboda. Mlčení tváří v tvář problematickým situacím je někdy ta nejlepší odpověď. svoboda od vlastních mínění, od vlastních názorů a a tak dále koncepcí, od vlastních pojmových uchoupení skutečnosti, svoboda od myšlení, mínění se pojí s další svobodou, svobodou vůči vlastním cílům.

Mlčení znamená, že také umlká naše chtění. Bodyarmů nástupce druhý patriarcha Zenochuej říká: "Utiš mysl a praktikuj neusilování. " A zde se vlastně ten budhistický princip apranihita, což znamená neupínání se k cílům, spojuje s podobným taoistickým principem vej, čili neusilování.

Jak už jsem říkal, zenová tradice to to je zjednoduše řečen zjednodušeně řečeno budhistický budhistický proud ovlivněný taoismem. A to znamená toto neusilování, toto eh toto neupínání se k cílům znamená umlkání také našich duchovních ambic. Není třeba sloužit žádnému žádné velké koncepci duchovního života, žádnému velkému smyslu života ani jinému Molochovi.

Není třeba hnát se za cíli. Cílem života je Bůh a ten je prostě zde a nyní v obyčejných činnostech, v obyčejných situacích, v obyčejné realitě, v obyčejném životě. Není třeba se umanotě hnát za naplněním nějakého poslání, říká se nová tradice.

Na otázku, proč Bodyma připlul do Číny, což byl teda světodějný světodějná událost, proč Bodyma připlul do Číny se v zenové tradici odpovídá čao. To odpovídá nám už známý mistr, že bodyma přijel do Číny vidět Cipřiš na dvoře. Na duchovní cestě není třeba se upínat kmetám.

Podleka šestého patriarchy. Ovo ovoce dozraje samo. Ovoce dozdraje samo.

V evangeliu podle Marka ve čtvrté kapitole čteme: "Je to tak jako když člověk zaseje semeno do země, ať spí či bdí v noci i ve dne semeno vschází a roste. On ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.

Člověk ani neví jak. Ani neví proč. Středověký mystik mistr Eghard o člověkovi vnitřním světě říká, cituji: "Zde je Boží základ mým základem a můj základem Božím.

Z tohoto nejvnitřnějšího základu máš dělat všechny své skutky, aby neměli žádné proč. " Věru říkám vám, pokud děláš své skutky pro nebeské království kvůli Bohu nebo kvůli své věčné blaženosti, tedy vlastně z vněj z vnějšího důvodu, čili abys něčeho dosáhl, není to s tebou určitě v pořádku. Může se ti to trpět, ale nejlepší to není.

Kdyby se zeptali pravdivého člověka, takového, který jedná ze svého vlastního základu, proč děláš své skutky? Neřekl by také nic jiného neždělám je, abych je dělal. Tak to je neusilování nebo neupínání se k cílům v křesťanské verzi.

Také Chineng, když se vrátím k Zenovému mistru Chinengovi, říká cosi podobného. Říkábtosti, jež činí dobro, jsou budhové. Z čeho činí, co činí?

Ze své přirozenosti. A mlčení, eh, ještě poslední význam mlčení. Mlčení srdce jako svoboda vůči vlastním míněním, jako svoboda vůči vlastním cílům má tu výhodu, že dovoluje lépe vnímat skutečnost, bezprostředněji, pravdivěj vnímat skutečnost, protože kdo se ztiší, lépe vnímá.

Kdo ztiší i vnitřní hluk myšlenek, koncepcí, pojmů a tak dále, pak lépe bezprostředně vnímá. Kdo se probudí ze světa svých názorů, představ, ten otvírá zrak pro skutečnost a pak vnímá, tomu se říká bdělost, vnímá všecko, oblohu, stromy, osoby, děje, situace. vnímá jedinečnost přítomného okamžiku.

Zen jako mlčení tak znamená bdělost. Díky bdělosti můžeme vidět, správně vidět, více vidět. Podobně jako japonský mistr ze 13.

století, který říká, že díky této bdělosti duše duše vidí, že zázraky se dějí 3 000 ráno a 800kát večer. Já vždycky říkám, že byl zřejmě ranní ptáče. Kdo umlká, kdo umlká, ten v sobě samém, v druhých lidech, veškeré skutečnosti všude vnímá čistý a jasný základ této skutečnosti Boha, řečeno křesťansky, jako je součástí budhismu bdělost, saty bdělost.

Tak zní termín pro bělost v jazyce pálí saty. Podobně i staří křesťanští mniši hovořili o životě v ústavičné bdělosti. Řecky ne psis nebo prosoché.

Jaký teda rozdíl? Je tady nějaký rozdíl mezi e tím, jak bdělost chápali křesťančtí měši jak budhističtí? V budhismu znamená bdělost neutíkat v myšlenkách do minulosti ani do budoucnosti.

Nežít ublíženě v minulosti nebo úzkostně v budoucnosti. E nepropadat se do světa negativních myšlenek, nežít ve světě myšlenek, ale uvědomovat si, co je zde a nyní. Vnímat aktuální skutečnost kolem nás i v nás.

Nacházet pokoj v té prostotě přítomného okamžiku. Naproti tomu pro křesťanské mnichy byla bdělost spíše jak vnímavostí ke Kristu, k jeho přítomnosti všude i v nás, ke Kristově lásce. Tak to se zdá jako rozdíl, ale rozdíl není tak velký, jak by se mohlo zdát.

Ani my křesťané bychom neměli [smích] ze své jaksi christocentrické bdělosti vynechat tu všední skutečnost, to co je zde a nyní. Hráli to kolem sebe i v sobě. Neměli, neměli bychom jaksi od reality utíkat k Pánu.

Bdělost, to bdělé vnímavé vědomí pro křesťana znamená nejenom si nejenom si bděle uvědomovat Kristovu lásku. Ale také v perspektivě této lásky, ve světle Kristovy milosrdné a proto všeobjímající lásky. Vidět svět, realitu kolem v tomto světle vnímat skutečnost, děje, události druhé osoby i sebe i svůj život.

To je křesťanská bdělost. A posledním tématem je univerzální soujem, už mluvím dlouho. Universální soucítění.

Ještě univerzální soucítění. Já jsem slíbil, že vysvětlím pojem prázdnoty, tak proto je příležitost. To mlčení, to neusilování souvisejí s buddhistickým termínem prázdnota šunata.

který hraje klíčovou roli právě v Zenu a má pozitivní význam. Někteří křesťanští duchovní učitelé se při této příležitosti jaksi ačkoliv ze Zenové tradice někdy čerpají, tak zároveň se vůči ní vymezují, protože říkají, že v Zenu a v Zenové meditaci tam je ta prázdnota, když to my křesťané máme tu plnost, jo, protiklad prázdnoty a plnosti, tak to je to není úplně e zdařilý protiklad. Ve skutečnosti, jaký má v Zenové spiritualitetě význam ta prázdnota, že uprázdníme-li své srdce od lipění na tom či na onom, pak bude takto osvobozené srdce schopno schopno svou láskou nebo tím univerzálním soucítěním obsáhnout vše.

Šestý patriarcha eh Zenu Hueeng, už vícekrát citovaný, to vyjadřuje takto. Srdce svým objemem dosahuje nesměrné prázdnoty šunata. Budete-li jen sedět s vyprázdněným srdcem, dosáhnete pouze nic neznamenající prázdnoty.

Naproti tomu šunata je z to pojmout vše: Slunce, měsíc, hvězdy, planety, zemi svými horami a řekami, všechny trávy i stromy, špatné i dobré lidi, špatná i dobrá učení, nebe i peklo. A taková budiž i přirozenost člověka, jeli prázdná. Znám lidi, kteří vyprazdňují srdce a přestávají myslet, nazývají se toto velikostí.

Ale to není to pravé, neboť srdce je veliké tím, co dokáže obejmout. A velmi podobně křesťanský duchovní mistr svatý Jan od kříže říká, že náš duch tím, že nemá nic, to je ta prázdnota, má vše. Toto je vlastnost ducha očištěného a znicotněného, ve kterém se staly ničím všechny jednotlivé náklonnosti i vědění, který když přebývá ve své prázdnotě, objímá všechno s velkou způsobilostí.

A Jan od kříže říká: „Moje jsou nebesa, má je i země. Moji jsou lidé a moji jsou hříšníci. Andělé jsou moji a matka Boží a všechny věci jsou moje i sám Bůh je můj.

Tak to je všeobjímající rozměr toho uprázdněného srdce a ten se v budhismu nazývá soucítění karuna. Univerzální soucítění v křesťanství akapé. Láska, která zahrnuje vše, jak říká evangelium, zlé i dobré.

Všeobsáhlá láska k celému světu. Tak to říká starec má bratrech Karmazových. V Mahajanovém budhismu tato všeobjímající, tato všeobjímající soucítění, to univerzální soucítění nabylo podoby Body Satvy velkého soucítění eh se jménem Avolo Kitéšvara.

Bohva je světec, který jaksi nespěchá do nirvány, ale zavázal se pomáhat všem všem bytostem. Jméno Avalokitéšvara se vykládá jako ten, který vnímá zvuk světa. Znamená to především ten, který vnímá veškerý pláč či utrpení všech bytostí.

Jedním takovým projevem lidového budhismu je vzývání avloketé švary v nesnázích, v útrapách, v nebezpečích, v úzkostech. A to jméno Avalkéšvara se stal základem budhistické mantry, která zní takto, jak vidíte v sanskrtu namovalokitešvarája a v čínštině a a v v korejštině má své své obdoby a opakování tohoto jména, které symbolizuje univerzální božské soucítění, pomáhá jakoby napomáhá pozitivně stavu duše. To může působit dobře i pro zdravotní stav, pro situace, kterým čelíme.

A lokité Vara má v budhismu takřka kristovské rysy. Dokonce cosi jako smrt a zmrtvýchvstání. podle tibetských legend podstoupil jakousi smrt, protože eh eh po mnohaém pomáhání trpícím bytostem pohlédl na svět a uviděl, že utrpení je stále zde.

A poklo mu srdce a tělo se roztříšilo, roztříštilo na 1000 kusů, ale nebesa zasáhla a Volokitévarovo tělo opět zcelila. Ovšem tak, že má 1000 ruků a 1000 očí, aby lépe vnímal utrpení pitostí a účiněj všem pomáhal. Tady vidíte jenom nějakých kolik, čtyři ruce nebo kolik, ale na některých zobrazeních má opravdu 1000C.

V zenové spiritualitě to opakování mantry je samozřejmě meditační technika, která pomáhá eh opouštět roztržité myšlenky, ztišit mysl, ale zároveň zároveň má i hlubší význam, když opakují eh eh když opakují zenoví budhisté, to jméno budhistatvy soucítění probouzí sobě samých totéž univerzální soucítění. Člověk jeem meditací tím opakováním přetvářen v toho v toho, koho vzývá. Japonský mistr Kodo Savaki říká:„Volášli celým srdcem bodhysatvu Avolitéšvaru, pak už tu nej, pak už v tu chvíli nejsi.

Je zde jen Bodhisatva a Volketéšvara. Znamená to, že vyplníš celé univerzum. Musíš být takový, jako by bodisatva avalokitšvada přebýval v tvém srdci.

Musíš tento vztah rozvinout natolik, aby se Avalokitévara zjevoval na každém místě a v každém okamžiku. Musíš se dívat jasným pohledem avlokité švary. Křesťanů zde stačí nahradit Aokité Švorovo jméno jménem Kristovým.

Musíš se dívat jasným pohledem Kristovým, pohledem jeho lásky. Ten proměňující význam řečené mantry kavalky té Švadovy ilustruje i zkušenost jedné vietnamské mnižky, sestry Chang Kong, která za vietnamské války nalezla těla těla čtyř zastřelených přátel. Byla ochromená zoufalstvím, hrůzou, hněvem.

Ale říká, že vytrvale vzývala Borisatvovo jméno, opakovala tu mantru, až v ní při všem smutku začal vzrůstat hluboký pokoj. Vzrůstalo v ní to soucitné vědomí, že i pachatelé jsou obětmi války. Sestra Chang Kong taková ona je takový živil.

Slyšel jsem pár jejich přednášek a a ona když přednáší, tak dneska už je teda 0átnice, když přednáší, tak do toho vypráví a směje se a zpívá písničky. Eh, prý zažila, říká, že zažila osvícení v katolickém kostele, když byla návštěv v katolickém kostele, což jí tedy závidím, protože já do katolického kostela chodím celý život a furt furt nic. Ta praxe mantry má samozřejmě v křesťanství svůj protějšek.

Modlitba Ježíšova. Zvyk neustále v duchu opakovat formuly jako například Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou nebo Ježíši, smiluj se nad námi. Nebo pouhé Ježíši.

Historicky vzato tím původním významem tohoto opakování jakoby křesťanské mantry bylo ztišit mysl v meditaci. opustit myšlenky. Jo, to bylo opravdu původním významem od 5.

století v 5 7 století ti nejstarší učitelé Ježíšové modlitby j učili tuto modlitbu jako jak toto opakování učili jako způsob, jak ztišit svou mysl při meditaci. Ale tato modlitba má hlubší význam. Koho vzýváme, tím se stáváme.

Eh, křesťan druhý Kristus, jak se říká. Modlitba Ježíšova je prostředkem k vnitřnímu umlkání, ale toto mlčení, to není jenom zklidňující meditační cvičení, ale je to ono mlčení lásky té milosrdné všehrnující lásky Kristovy v nás. Modlitba Ježíšova je pak opravdu jeho modlitbou v nás.

A on svou modlitbou nese celý svět. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. To se říká v Novém zákoně v listu Galaťanům.

Vlastně to správně zní žiji už ne já. Tam zaznívá opravdu to ne já. Nono.

Protějšek budhistického nej. Anátma. V zenové tradici taky nemá náukový ontologický význam.

Toto ne já, ale je to má smysl praktický. Znamená to, že naše ego přestává být samo sobě středem. Stává se pouhým způsobem, jak je ve světě, jak je ve světě přítomno to univerzální soucítění.

Tak něco takového možná měl na mysli kodo Savaky, když v tom té citované pasáži říká: "Nejsi, je zde jen bude bodyva a volokité švara. Křesťan říká, žiji už ne já, žije ve mně Kristus. Ovšem teda dodal bych, že samozřejmě zenoví mistři jaksi neřeší to, jestli avakolokšvada skutečně aktuálně existuje v doslovném slova smyslu.

Prostě je užitečné je užitečná ta myšlenka na podsetvu velkého soucítění jako na určitý ideál. Kdežto eh křesťan věří, že Kristus, ten pravý bodhysatva velkého soucítění, že je skutečnost a to v tom nejplnějším slova smyslu. Nicméně to, co jsem tím chtěl říct, je, že tou přednáškou je, že tyto tyto duchovní důrazy, které Zenová tradice nám připomíná, nám mohou pomoci, abychom takto objevovali tyéž hodnoty v našem naší tradici křesťanské.

Možná bychom přeskupili své hodnoty, abychom křesťanství nežili v naukách, polemikách, názorech v této oblasti, ale ale on vnitřním kontemplativním mlčením a vnitřní svobodou a bdělostí a univerzálním soucítěním. Omlouvám se, že jsem tak nehorázně přetáhl a hodinu jsem řečnil, to jsem neměl v úmyslu, ale dopadlo to jako vždycky. Děkuji za vaši trpělivost.

A eh prosím možná nějaké otázky. [potlesk] Já ještě na závěr jsem eh na závěr využiju toho. Reklama je dneska číhá všude, jak zíte.

Takže, takže máme, máme takový program se spolubratelem Janem Andilem, který se jmenuje Vnitřní mlčení, takové týdenní duchovní cvičení, kde byste se o tom, co jsem tady stihl jaksi naznačit, ani ne tak víc dověděli, ale jako hloubě do toho možná měli šanci vstoupit, pokud by my dva s Janem bysme vám příliš nepřekáželi. A tento program bude v červenci zde na Fortně, takže pokud někdo někoho, pokud někdo po něčem takovém touží, tak bude vítán. Tak ještě jednou díky za pozornost a nikdo nic už nemá.